De Gaulle

Kniha nemá ambice být vědeckou publikací, je však barvitým a mnohovrstevnatým portrétem vpravdě románového hrdiny. De Gaullův život plyne před čtenářovýma očima chronologicky: od konzervativního rodinného zázemí, přes předválečné zkušenosti v armádě, budování Svobodné Francie v exilu po německé okupaci, neúnavnou generálovu snahu vrátit Francii rovnocenné postavení v táboře vítězů druhé světové války, brzký odchod do ústraní v době čtvrté republiky, návrat v časech, kdy země toužila po silném vůdci, až po odchod z politického života rok před smrtí.
Jírů píše zasvěceně, poutavě a přitom čtenáři nabízí dostatek souvislostí pro vnímání a pochopení tématu. Nedá velkou práci všimnout si, že pro autora je postava někdejšího francouzského prezidenta nejen mimořádně zajímavá, ale také hodná respektu. Nejvýznamnějšího francouzského státníka 20. století ukazuje jako člověka, který se nikdy nesklonil před nepřítelem a dokázal se ubránit i svým spojencům.
Jaroslav Jírů se rozhodl věnovat de Gaullovu životu a začít sbírat materiál pro budoucí knihu už koncem šedesátých let. Brzy poté ho komunistický režim odstavil od novinářské a historické práce, avšak nevzal mu možnost dokončit knihu, která vyšla v roce 1983 v samizdatové edici Expedice. Přestože autor neměl přístup k většině archiválií či dokumentů, na de Gaullově portrétu je patrná výtečná znalost dobových souvislostí, kontextu francouzské historie a politiky i literatury spojené s generálovým jménem. Jaroslav Jírů (1935–2013), historik, publicista a politický komentátor, vystudoval historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1967 až 1970 byl redaktorem zahraniční rubriky Československého rozhlasu. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a vyhozen z rozhlasu. Za normalizace se nejdříve živil jako noční vrátný v Parkhotelu Praha, což mu paradoxně přes zákaz cestování umožnilo kontakt s cizinci. Následně pracoval jako korektor v nakladatelství Melantrich. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Ke konci osmdesátých let se podílel na obnově a vydávání samizdatových Lidových novin, v nichž působil jako redaktor i po pádu komunistického režimu. Od roku 1992 byl zaměstnancem ministerstva zahraničí, v jehož službách působil také jako tiskový atašé v Paříži. V roce 1999 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.