Postmortem

50% Průměrná detektivka. Jedná se o první případ soudní patoložky Kay Scarpettové, ne o první knížku, kterou jsem od ní četla. Tady se s ní seznamujeme a už jí jde o život. A já nemůžu uvěřit, že Lucy je teprve 10 let (ale IQ už má megavysoké).

1990? Těžko vyčítat neoriginalitu v podobě sériového vraha žen. A dřevní doba počítačů a forenzních metod můj zájem spíš zvýšila. Dvě hvězdy strhávám za to, že budoucí "celosvětová bestselleristka" nebyla zřejmě ještě dost vypsaná. Projevilo se to méně na příběhu (po dobrém začátku hlušší část, napravil to akční konec), více na postavách. Kay Scarpettová prochází vyšetřováním jako člověk vážný, stále zamyšlený, mrzutý, unavený a naprosto bez smyslu pro humor. Vyšetřovatel Marino má být zřejmě doktorčin protipól; autorka nás utvrzuje o počátečních vzájemných antipatiích mnohokrát, hlavně pomocí příslovcí směřovaných od Kay k Marinovi (tupě, poťouchle, hrubě, halasně se rozžvanil, znechuceně,…). Přišlo mi to příliš návodné a trochu laciné. Už tím začínám být sama sobě protivná, ale zase: překlad dialogů. Marino má mluvit nespisovně a je to tak v pořádku. Tak proč by dával těsně vedle sebe tvary spisovné a nespisovné? (okno bylo zajištěný, ale o kousínek dál - bylo zajištěné; medicínské informace, ale choulostivý informace; oběti uvedený v seznamu, ale vhodné povolání). Je to zkrátka odbytá překladatelská práce, jiný důvod nevidím. Kromě toho: když pominu vážně míněnou větu mladé novinářky (Prohlásil by mě za běhnu!), zůstává Černý Petr za nejděsivější věty hlavní hrdince a jejím milostným postřehům. (Byla v tom mladistvá vášeň, smyslná touha nás spalovala. Vystřeloval z něho chtíč, dobýval mě bez něhy.) No, vášeň ve mně tahle série nezažehla, chtíč ze mě taky nevystřeluje, ale mírný zájem o další díl pociťuji.