Dům smrti (Funebračka 2)

Měl jsem celou dobu při čtení husí kůži. Autor totiž využíval podprahově vyvolaný strach, který postupně nabíral na intenzitě. Čím hlouběji jsme se dostávali, tím to bylo napínavější a konec – ten mě překvapil. Ačkoliv jsem věděl, že se od autora v únoru dočkáme nové knihy s touto tématikou, bylo mi jasné, že i bez hlavní hrdinky by to nějak udělat šlo. I když právě ona je tou nejsilnější postavou. Blumová z pohřební služby navenek nemá duši, ale uvnitř skrývá neskonale trpící osobu. Je to charakter, který má velký potenciál, a během díla se opravdu určitým směrem vyvíjí. Ani na chvilku mi nepřišlo, že by tam něco překáželo. Kapitoly byly příjemně krátké a odsýpaly opravdu rychle. Bernard Aichner vás dokáže udržet v napětí, přitom k tomu nevyužívá moc věcí. Stačí mu popsat prostředí, trochu do toho přidat emoce hlavní hrdinky a proložit to přímou řečí, která to posune na jiný level. Mnohonásobně lepší než první díl, který jen lehce navazuje na předešlou knihu Přítelkyně smrti. Kdy se poštěstí i té, která párkrát někoho odstranila z cesty, aby teď někdo zatoužil potom, odstranit ji na věky z pozemského světa. Stačí k tomu odhalení hrobů, prázdný hotel, upravený exponát sedící na zebře, ale i bláznivost jedné rodiny. * Sliby, chyby. Nedává už na ni pozor, neochraňuje ji, nesvírá ji v objetí. Ani děti. Je tu jen ona sama, její náruč a láska, nikoli jeho. Blumová a Ingmar, jinak nikdo. Mark ji opustil, zanechal ji ve zlém snu, z něhož se stále ještě neprobudila. Stíhá ji jedna katastrofa za druhou. A pořád ten strach, že není konec, že se ještě něco stane. Že jí někdo znovu vezme to, co teď drží. Strach, protože je to moc dobrý pocit, protože si přeje, aby to tak zůstalo navždy. Dvě děti, které ji daroval. Vidí Markův obličej, nos a ústa, když se podívá na Nelu. Uma má jeho husté vlasy. Mark je u ní. Úplně blízko. * Nikdo neprohloupí, když si knihu koupí. Bude ho bavit. Pozor ale na ty temné momenty, kterých je tam bezpočet, můžou vás přivést k vlastním špatným vzpomínkám a uvést do letargie. Obrňte se proto silnou vůlí a zkuste být na nějako tu chvíli paní Blumovou – obyčejnou ženou, matkou, ale i osamělou funebračkou – kterou čekají jenom problémy. Troufnete si?

Pamatujete si na knihu Přítelkyně smrti? Loni v létě se stala poměrně slušným hitem, a to navzdory tomu, že jde o poměrně morbidní dílo, které nesedne každému. Můj bratr, který měl brigádu v knihkupectví, mi popisoval, že se na ni ptal asi každý třetí zákazník. Teď vyšlo pokračování – nese název Dům smrti a je to opět parádní čtení. Bernhard Aichner píše vražedně dobře. Krátké, leč úderné věty, nekompromisní hlavní hrdinka, která jde doslova přes mrtvoly, a do detailů vykreslená práce v pohřebním ústavu. Autor kvůli ní údajně strávil rok mezi pohřebáky! Není se pak čemu divit, že se Přítelkyně stala jednou z neprodávanějších knih léta. Možná tomu napomohl i fakt, že se k létu ta až absurdně vražedná atmosféra výborně hodí. Problém? No big deal, nejjednodušší řešení je prostě ho zlikvidovat! Dům smrti vychází uprostřed zimy, což tu bezstarostnou atmosféru vraždění trochu posunuje do vážnějšího podtónu, protože je ráno dlouho tma a večer se smráká už ve čtyři odpoledne. Ale jde pořád o tak výborně napsané dílo, že by byla chyba si ho nevšimnout. Funebračka Blumová si užívá dovolenou v Řecku, když ji v časopise zaujme fotografie, která ukazuje její mrtvé tělo – naaranžované do umělecké pozice. Jsou buďto dvě možnosti – buďto někdo zná její děsivé tajemství a vyhrožuje jí, nebo měla dvojče, které zemřelo. Blumová se tedy vydává po stopách a ty ji zavedou do odlehlého hotelu uprostřed lesů. A právě tam naplno začíná mrtvá sezóna. Nejprve v tom obrazném slova smyslu – Blumová se tam nudí, má pocit, že se ocitla na slepé stopě. Jenže pak spojení mrtvá sezóna dostane mnohem doslovnější význam a už to zase jede, stará dobrá psychopatická funebračka je zpátky a nepáře se s tím. Knihu jsem si užíval, hlavně v závěrečné třetině, kde je hned několik překvapení a zvratů. Autor už tentokrát nevymýšlí tak originální způsoby smrti jako v Přítelkyni smrti, ale je to pořád skvělé. Mix mezi absurdní šíleností a drsným psychothrillerem. Tahle série mi opravdu sedla. Pokud se vám líbí knihy Erika Axla Sunda, Larse Kepplera nebo pokud chcete zkusit něco trochu jiného, určitě vám knihy Bernharda Aichnera doporučuju!