Idiot

Poprvé přečteno někdy v sedmdesátkách – a teď tedy, v rámci kompletního opáčka celého Dostojevského, podruhé. A je to, přátelé, jako když vám ve sklepě uzraje víno (i když on nám ve skutečnosti celou tu dobu zrál spíše čtenář, že?). Tentokrát jsem sáhl po nádherném ilustrovaném vydání z Rybkova nakladatelství – a tím celá záležitost dostala ještě třetí rozměr – vizuální. Tu estetickou osu „z“. Protož Gavričkovovy obrázky (a že je jich tam požehnaně) s textem náramně souzní. Skoro jsem měl chuť číst knížku v bílých archivačních rukavicích, jak je krásná. (A to mě ze stejného nakladatelství čekají ještě Běsi a Bratři Karamazovi!) Co napsat o knize? Z laického pohledu možná čtenářsky nejvděčnější a nejvstřícnější Dostojevského román – skoro si myslím, že kdo by chtěl Fjodora Michajloviče poprvé pozvat k sobě domů na návštěvu, měl by začít právě Idiotem. Těch více než 700 stran textu (tedy včetně ilustrací) může někdo považovat (v naší uspěchané době) za nepřekonatelnou překážku – ale komu knižní špalky nevadí, a navíc mu při četbě literatury 19. století nenaskakuje vyrážka, bude náležitě odměněn. Haruki Murakami ve svém Konci světa & Hard-boiled Wonderland říká: „Asi mám nějakou slabost pro staré romány…“ No, takhle nějak to nejspíš bude i se mnou. Dostojevskij je neskutečný solitér, který si svoji pěšinku vyšlapával sám, stranou od ostatních. Zatímco jeho literární souputníci stavěli do centra dění spíše sociální vzestupy a pády svých hrdinů, peníze, či fungování společnosti obecně, FMD se soustředil především na člověka jako takového – na jeho svědomí, vinu, svobodu, víru, pochybnosti, vnitřní rozpolcenost atd. George Simenon sám o sobě tvrdil, že se ve svých příbězích snaží „oloupávat člověka jako cibuli“ – a přesně tohle (bezkonkurenčně mistrovsky) dělal i Dostojevskij. Idiot je NEČERNOBÍLÝ a v podstatě stále aktuální román o jinakosti – a o neschopnosti většinové společnosti tuto jinakost akceptovat. Doporučuji všem milovníkům „starých románů“, protože je to kniha doslova strhující!

"Chudák Idiot. Co toho asi čeká... " Za cenu více jak sedmi stovek stran monologů, dialogů a úvah se Dostojevskij dokázal přiblížit komplikovanosti lidské povahy, a to způsobem, který sám popsal jako realismus - nesnaží se pojmenovávat emoce a hrát si na psychologa; jen staví své postavy do různých situací, přesně vystihuje jejich motivace a myšlení a postupně formuje jejich povahu. Je to běh na dlouhou trať a (nebudu si na nic hrát) často se tato táhlá studie do duší postav zcela minula mé pozornosti a já si naříkal, že zatímco Dostojevskij na sto stránkách stihne shrnout dva rozhovory mezi nanejvýš čtyřmi lidmi, Verne potopil loď, přepochodoval Amazonii a zastřelil padoucha. Utahané rozmluvy a proslovy naštěstí z větší části zachraňuje moderní slovosled, zajímavá nářečí, nespisovnost a inu-ehm proložky. Jazyk knihy je tedy živý a, inu, díky tomu je Idiot se všemi svými stránkami stavitelný i pro jakž takž inteligentního čtenáře. Ehm. Jestli jsem byl trochu kritický vůči klasice po stránce formy, v souvislosti s dějem a myšlenkou si to rozhodně nedovolím! Idiot je půvabný svou komplexností témat a zároveň sympatický nedoslovností, apelací na vnímavost při čtení, vyvozování vlastních závěrů. Kaleidoskop postav spolu interaguje v zajímavých okolnostech (večírky, dýchánky, náhodná setkání) a na ta nejrůznější témata, jako je etika, náboženství, láska či politika. Charaktery na různorodé podněty reagují zcela uvěřitelně a vévodí jim nevinný idiot Myškin, ve kterém se zhmotňuje krása neposkvrněného. Kontrast jeho svatozáře a maloměšťáctví většiny ostatních, toť pouze jeden z motivů knihy, na kterou vytrvale i po letech nesedá prach, protože tíhne k zcela zasloužené nehynoucí aktuálnosti.