Střechy Paříže

Ráno, v den svých prvních narozenin bylo uprostřed Lamanšského průlivu nalezeno v pouzdře na cello nemluvně. .. Dítě našli zabalené v notovém zápisu Beethovenovy symfonie, aby zůstalo v teple. Příběh začíná mírně nepravděpodobně, a na dalších stránkách se odvíjí s pomalu, ale jistě rostoucí mírou fantasknosti. Již první věta knihy, jak vidno, hovoří o jeho zachránění, takže se domnívám, že ze strany tohoto příspěvku se nejedná o spoiler. Muž, který ho vyzvedl na záchranný člun, byl spolucestující, učenec. Jmenoval se Charles Maxim, a jak ji držel ve svých velkých rukou – natažených, jako by nesl děravý květináč – rozhodl se, že si ji nechá. .. Charles vlastně nikdy žádné děti neznal. Po cestě domů řekl Sophie jen toto: „Obávám se, že mnohem víc než lidem rozumím knihám. S knihami člověk vychází snadno.“ .. Charles si Sophie položil na kraj kolene a vyprávěl jí o sobě, jakoby se bavil se známostí na čajovém dýchánku. Bylo mu šestatřicet a měřil bezmála dva metry. S lidmi mluvil anglicky, s kočkami francouzsky a s ptáky latinsky. Myslím si, že i jen těch pouhých pár vět vás poněkud přivádí do celkové trošku praštěné nálady této knihy. Nevím, zda bych ji dal vlastnímu dítěti pod stromeček. V každém případě si ale určitě oba hlavní hrdiny této nevšední knihy zamilujete. Zvláště zpočátku mne velice rušilo neskloňování jména hlavní hrdinky.

Byla to hezká kniha, jiná a taková oddychová a s tím jsem počítala :). Má hezký obal, ale i obsah. Nejvíce se mi asi líbil život dětí v Paříži a hlavně Matteův způsob žití na střeše. A to jak každou věc nějak využil, nebo jakou měl radost z jídla, které mu Sophie přinesla :D.