Snídaně u Tiffanyho

Knihu jsem získala do kamarádky, která likvidovala knihovničku. Příběh mě okouzlil svou atmosférou New Yorku, tím jak autor zdůraznil neopakovatelnost a jedinečnost každého lidského osudu. Capote je nejen skvělý spisovatel, ale dokáže vystihnout různé situace, má neuvěřitelnou fantazii a kreativitu . Do popředí u dvou hlavních postav staví humor, kterým navozuje pocit, že je hlubší jak láska. Zamilovala jsem se do tohoto lyrického, či spíše poetického, příběhu, kdy autor si krásně hraje se slovy a dokáže převádět řeč citu do řeči rozumu.

Bez mučení přiznávám, že jsem příběh (jak v knižním, tak i ve filmovém zpracování) nepochopila (a to už jsem četla i viděla ledasco). Respektive na těch několika desítkách stran jsem se nezačetla natolik, abych dokázala luštit mezi řádky a vyluštit jakoukoliv pointu, která by byla jakkoliv objevná či alespoň inspirativní (to, že každý z nás občas hledá své místo na slunci, není snad nic nového). Objevuje se tu množství více či méně bizarních postaviček, slečna (nebo snad paní?) Holly na mě působí nejen naivně, ale také značně nepříjemně, a hlavní hrdina snad ani hlavou myslet nemůže, jinak by Holly za její výroky a chování poslal do patřičných míst už při jejich prvním setkání (stejně jako převážná většina mužského osazenstva a sousedů). Nicméně T. Capote je mistrem svého řemesla, což se v této novele odráží po stránce literární i stylistické.