Lidé v nahotě

Nakladatelství Plus přišlo s dalším dítkem do rozrůstající se rodiny Pestré řady. A bylo zcela nemyslitelné, aby nejnovější přírůstek chyběl v mé sbírce. Nutno podotknout, že s Pestrou řadou se nakladatelství poměrně hezky piplá a výběru autorů a titulů věnuje značnou píli a péči. Pokaždé se vám tak do rukou dostává naprosto jiný příběh v absolutně odlišném podání. Je to jako otevírat bonboniéru, kde každý pamlsek má jinou chuť, tvar i vůni. Sama osobně mám slabost pro klasické ruské autory, takže mě zcela logicky zajímá i ta tvorba současná. Lidé v nahotě jsou autobiografickým románem, v němž nás autor vezme letem světem svým životem. Astvacaturov není žádný klasický knižní hrdina. Je to človíček běžných dní. Svérázná vyhublá postavička s brýlemi, u níž je jasné, že není předurčena ani k rekovným činům, natož k lámání srdcí sličných panen a přestože z něj rodiče chtěli mít geniálního myslitele, zůstal Andrej ve vodách „pouze“ lehce nadprůměrné inteligence. K mírnému vzteku svých rodičů. Když se tedy tento obrýlený intelektuál vzdal veškeré naděje na Nobelovu cenu i vyhlídky na dobrodružný život a poté, co od něj odešla manželka i s dítětem, s vervou se pustil do psaní. Pokud máš život na prd, aspoň o něm zajímavě napiš. Astvacaturov se tedy vyzbrojen štítem ironie směle vrhl do literárního boje, oháněje se přitom mečem břitkého humoru. A jak klání dopadlo? Lidé v nahotě nejsou románem, u něhož byste se co stránku popadali smíchy za břicho a váš vokální projev hrozil vysklít okenní tabulky na polovině sídliště. V příběhu na vás nesměle číhají chvilky inteligentního humoru, vyvolávající sofistikované pousmání, takže se nemusíte bát, že by si od vás lidé při čtení ve veřejné hromadné dopravě houfně odsedali a ťukali si přitom na čelo. Andrej Astvacaturov vás seznámí se svým životem od útlého dětství se svéráznými kamarády, přes střední školu až po dospělost, přičemž celou svou existenci bere s velkou dávkou sebeironie. Na druhou stranu si nebere servítky s lidskou hloupostí a omezeností a na některých svých známých nelítostně demonstruje jejich tupost a zabedněnost. Přestože je kniha poměrně dobře napsaná a používá k vyprávění celkem nevšední formu a obraty, našla se místa, kdy mě začínala lehce nudit. Autor se zbytečně dlouho babral v nepodstatných věcech, až čtenáře utahal tak, že bylo záhodno knihu na chvilku odložit. Proto se musím vyhnout hodnocení nejvyššímu. Lidé v nahotě jsou příjemným zpestřením a dokáží potěšit i v případě, že vypráví o tragických událostech. Běžné denní a životní situace nabývají díky autorovu stylu nevšední podoby a sem tam člověka nutí, aby začal i svůj život brát více s nadhledem. Živí jsme jen jednou, proč si kazit ten čas špatnou náladou. --- „Posledního korouna bezzubého snědl i s kolegy jakýsi Popov v roce 1908.“ Nu, tahle věta pro mě skrývala spoustu tajemství. Mohl jsem ji interpretovat podle libosti. Nejasný byl především osud oněch „kolegů“. Buď snědli korouna spolu s jakýmsi Popovem, nebo byl jakýsi Popov velký šikula, napřed si dal korouna a potom se pustil do „kolegů“. I když víte, vlastně to není tak důležité. Jakýsi Popov vstoupil bez debat do dějin. Vstoupil do nich tím, že snědl posledního korouna bezzubého. Snědl ho spolu s „kolegy“. Na druhou stranu, pohledem moderních PR technologií, stejně tak moderní literatury, která pluje na časových vlnách, se Popov zachoval naprosto neprozíravě. Měl si zajistit větší úspěch. Napsat například knihu Jak jsem snědl posledního korouna bezzubého. Vyprávět o svém těžkém osudu lovce. Všem by se to líbilo. Ale takhle zůstal pouze „jakýmsi Popovem“. Nemá žádné křestní jméno, žádné jméno po otci, žádnou biografii. ---

Noooo ... knižka je to dobrá. I na humor občas dôjde a nie zlý. Súhlasím s určitou podobnosťou s Dovlatovovým humorom, ako je uvedené v anotácii. Dokonca toho spoločného by sme našli omnoho viac (lokácia, pomery, štýl, autobiografický charakter, židovský pôvod autora ...), je zrejmé kto bol Astvacaturovov vzor. Ale pre mňa - Dovlatov je Dovlatov a je len jeden. Čo mi na knižke vadilo, bola štýlová rozstrapkanosť. Astvacaturov písať určite vie, ale podľa môjho názoru by knižke skôr svedčalo rozdelenie na krátke poviedky, hoci vzájomne previazané. Len to by asi nebolo kam napchať zamyslenia a úvahy, ktoré mi občas šli dolu krkom ťažšie.