Naivní. Super.

To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji. Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství  s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler. A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil. 

Když jsem knihu četla poté, co vyšla, přišla mi geniální a zcela ze života. Teď, když ji čtu po patnácti letech a je vidět, že jsem někde jinde. Hrdina Erlenda Loe roste a vyvíjí se, stejně jako čtenář. Najít se v ní ale i po letech dá: humor minimalismus existenciální krize (odstartovaná prohrou v kriketu) triviální pohled na svět míč hledání vztahu k lidem hledání vztahu k sobě vesmír jménem New York upřímnost seznamy