Měl jsem štěstí na lidi

Za to, jak mi seděl způsob rozhovoru, 3. Za Václava Vacka 5. Ve výsledku tedy (celkem ve smyslu naší lidské spravedlnosti) nedostatečné 4 hvězdy za knížku, která mě čím dál víc vtahovala otevřeností pana Vacka vůči nepohodlným tématům, jeho odvahou je promýšlet, mluvit o nich poučeně kriticky a vidět je v souvislostech bez časté zapšklosti nerevidovaného tradičního pojetí, ale rozhodně bez podbízivosti a zpronevěry. Škoda toho čtení, ráda bych Václava Vacka slyšela aspoň párkrát "naživo".

Neskutečně inspirativní a osvěžující návrat v čase. Václava Vacka jsem zažila párkrát zblízka a mezi blízkými přáteli máme manžele, kteří ho znají osobně . . . . Upřímně - působí přesně jak píše 68mario - jako jaderný reaktor!! V tomto rozhovoru však vyniknou i jemnější rysy jeho osobnosti a pozorný čtenář pochopí i to proč na své okolí působí až hyperaktivně. Zpočátku jsem byla hodně příjemně překvapená jeho konzistentní osobností. Potom až trochu zaskočená drsnými podmínkami Litoměřického semináře. Oslovena jeho pojetím svobody a důstojnosti křesťana nebo pohledem na polskou církev. Nechyběl humor z jeho první kaplanské služby: "Lid je tady zbožný, od rána do večera klečí, ale v řepě." A v závěru až špetka kontroverze. Rozhodně pobízí k samostatnosti v přemýšlení, bourá zatuchlou stádnost a probouzí odvahu k otevření dialogu o čemkoli pokud je to podloženo osobností Krista. Pepa Beránek umí !