Hella

Autorka rusistka Alena Machoninová rozebírá skutečnou postavu Heleny F., která se stala předlohou románové postavy Ri v románu Moskva - hranice od Jiřího Weila. Helena Frischerová byla učitelka, která se narodila v Prostějově roku 1906. Její otec vlastnil továrnu na klobouky. Ve 30. letech vstoupila do KSČ a posléze odjela s manželem do Sovětského svazu za prací. Ale po vykonstruovaném procesu byla odsouzena k 10 letům v pracovně - nápravném táboře na severu Ruska. Po propuštění až do své smrti 1984 žila v Moskvě. Trochu zmatené a náročné na čtení. Autorka přeskakuje z Helly na sebe, Rusko současné a minulé, hodně dopisů Tamaře Petkevičové, rozbor fotek. Takže mě to moc nebavilo. Raději si přečtu tu knihu Moskva - hranice od Jiřího Weila, autobiografii Dny mého života - Vzpomínky na gulag od Heleny Frischerové a autobiografii Bolest si věk nevybírá od té její kamarádky z gulagu Tamary Petkevičové . I tak doporučuji. Kniha získala cenu Magnézia Litera za rok 2024 Zde v záložce jsem objevila moc zajímavý rozhovor s autorkou o Helle o knize. Díky němu jsem lépe tu knihu pochopila a tím zvyšují hodnocení na 4* Jako v životě už tolikrát, tak zle ještě nebylo....v životě se totiž ukázalo, že mnohokrát bylo ještě hůř. Helenina věta , kterou napsala do své prózy a kterou vždycky používala při každé bezvýchodné situaci

Poslechnuto ve zpracování (tj. předpokládám i zkrácení) ČRo. Během „čtení“ přemýšlím, proč se autorka věnuje právě Heleně Frischerové, čím je právě její osud tak fascinující? Kvůli Weilovu románu, jehož nálada jakoby odrážela autorčin vlastní stav duše? Kvůli Hellině lágrové próze která v ní nějak zarezonovala? Z jiného důvodu? A postupně jsem si začal užívat, že to nevím, protože z blízka viděno je fascinující každý lidský osud. Fascinuje mě kompoziční chaos knihy, který by mě za jiných okolností iritoval, ale zde působí naprosto přirozeně. Imituje život, běh událostí a myšlenek, který nikdy nemá logickou strukturu. Přepínáme tak mezi současným Ruskem a SSSR, mezi Helliným a autorčiným životem, události (vzpomínky/texty) vyvolávají vzpomínky na jiné události (vzpomínky/texty), vše je popisováno se stejnou vášní a vše to jaksi pozoruhodně drží pohromadě, protože úběžníkem každého příběhu jsou nakonec konkrétní lidské osudy. Nejde o to popsat život v lágru, vybavení moskevské kuchyně, houpačky v parku nebo všednodenní činnosti (čtení, útěky na nádraží, psaní dopisů). Vždy jde o to poodhalit, co se odehrává v nitru člověka. Proto se tak často vracíme k Helliným očím, proto se tak dopodrobna popisuje každá jedna fotografie. Mezi nejmistrnější kousky knihy patří právě zprostředkování toho, jak je třeba se neustále pokoušet dotknout se toho podstatného v druhém člověku, s vědomím, že je to zároveň nemožné. Tak je nám předestřeno několik možných způsobů, jak číst Hellinu lágrovou prózu, které v textu koexistují, i když se zdánlivě popírají. Pokoušíme se k Helle proniknout skrze její oblíbenou báseň, abychom se u ní dlouze zadrhli pro neschopnost ji převést do češtiny (ani při srovnání několika překladů a spousty vysvětlivek). Skrz báseň se dostaneme do dvou typických ruských kuchyní, abychom nasáli jejich atmosféru – a ani nevíme jak, seznamujeme se s jejich obyvateli a jejich životními příběhy. A to vše má jakousi vnitřní logiku, protože pochopit člověka, který žil velkou část života v Moskvě, to jednoduše vyžaduje. Hella (kniha) je fascinující ne pro Hellin příběh, ale právě díky tomu, že vidíme jeho rozplétání. Zásadní je přitom vědomí, že portrét, který před námi vyvstává, nepatří historické Helle, ale (protože jej vytváří právě Alena Machoninová) představě Aleny Machoninové o Helle. V tomto světle je třeba číst i dlouhé pasáže o jejím vnímání Ruska, o jejích pohnutkách, představách, přečtených knihách – odhaluje se nám, z jakých pozic je její Hella (osobnost) budována. Právě tento princip činí knihu tak zajímavou.