Gulliverovy cesty

Tento alegorický utopický román je kritikou poklesků společnosti první poloviny 18-tého století a je namířen proti hlouposti a povýšenosti vládnoucí třídy, jejím představitelům, kteří jsou často velmi nelítostí a zbytečné krutí, ale také si bere na mušku reformátory v oblasti víry a různé vynálezce. Tento imaginární cestopis, který se od začátku jeví jako skutečnost, což jenom podtrhuje spousta map z cesty, je svým způsobem filozofické dílo, které nutí člověka k zamyšlení nad různými tématy týkajících se lidské společnosti a jejích problémů.

Komentář může obsahovat spoiler! Swiftova geniální satira, která je často zaměňována za dětskou literaturu, dovede i po cca 300 letech zaujmout. Vydání z roku 1958 doprovází krásné Grandvillovy ilustrace, které dokreslují skvěle Swiftovu literární imaginaci. Ano, mnohdy je složité pochopit tu či onu narážku na Swiftovy současníky, přesto však většinou Swift míří na obecné a neměnné lidské špatnosti, a kdo by se v některé z nich nepoznal či neviděl své bližší či vzdálenější spoluobčany? Je to právě tato vlastnost knihy, kousavá satira na člověka, která z knihy dělá tzv. klasiku. Ať již byl Gulliver v Liliputu, Brobdingnagu, Laputě či v zemi Hvajninimů, vždy bylo zajímavé sledovat, jak je člověku v té které zemi nastavováno neúprosné zrcadlo. Byl však Swift misantrop nenávidící lidi? Byl jím na konci cest Gulliver? Myslím, že ne, neboť v závěrečných slovech „cestopisu“ Gulliver vysvětluje, že jedna strana mince jsou neřesti a jejich lidé, na straně druhé neřesti a jejich lidé, kteří jsou navíc ještě pyšní na své neřesti, a v tomto je také třeba hledat odpověď. Bezhříšnost je pro člověka těžko dosažitelná, ale neumět se vzdát pýchy nad svými hříchy, to je skutečné neštěstí. Člověk, který je schopen rozlišit hřích a pyšnost na hřích, dle mě ještě není misantrop.