Příběh Arthura, Caointiorn a ostatních znám vlastně od počátků, to mi ale nebránilo si ho užít znovu v revidované, finální verzi. Musím říct, že scény v době dětství neměly chybu. Autorce se daří dokonale vystihnout dětský způsob myšlení se všemi jeho klady a zápory, aniž by to vyznělo příliš naivně nebo naopak přehnaně dospěle. Dlouhé pasáže s problémy dospělého Arthura slibují další příbehy z Aldormy, ale čtenář se vlastně nedozví, o čem příběh Arthurova syna a jeho kamaráda bude, nicméně pozornost čtenáře není odvedena od mladého Arthura a jeho kamarádů. Caointiorn je nesmírně komplikovaná osobnost, kterou vidíme hlavně pohledem jejího nejlepšího kamaráda. Její jednání je napsáno tak, že čtenář má možnost pochopit a porozumět, i když třeba nesouhlasí. To ale její osud nijak nezlehčuje a jsem ráda, že byl přidán i dodatek o pokračování Caointiornina příběhu. Přesto je příběh okořeněný i humorem, který nesnižuje jeho vážnost, ale tak nějak ho prohlubuje. MOHOU NÁSLEDOVAT SPOILERY První lásky jsou pochopitelně, hlavně se mi líbilo, jak byl popsán vztah Sebastiana a Lucie, kdy on se chová tak, jak se chová vždycky a ke všem, a ona to nakonec pochopí úplně jinak. Moc se mi líbilo, jak byla popsaná závěrečná bitva, hlavně to, že se soustředila na všechny známé postavy, nejen na hlavní hrdiny. Zejména mě potěšila představa Torka Veilla, jak sráží z koně krále Lidreje. A nejoblíbenjěší postavou zůstává Kolgar Ladog

Stejně jako Lomeril znám tento příběh od jeho vzniku. Příběh Caointiorn, dívky, která se ocitá v cizím světě a kterou žene touha naplnit proroctví. Čtenář by si mohl myslet, že příběh je jen o tom. Ale mýlil by se. Ze všeho nejvíc se jedná o příběh šesti kamarádů. Dají se dohromady jako děti a postupem času jejich vzájemné přátelství sílí, ale objevují se i trhliny. Ačkoliv je to příběh o vyvolené dívce, je vyprávěn pohledem jejího nejlepšího kamaráda, který jako dospělý vzpomíná na vše, co prožili. S odstupem času je Arthur schopný přiznat chyby, kterých se dopustil a kterých bude vždy litovat. Vzpomínání jej ničí, přesto dále pokračuje a to jen kvůli slibu, který dal. Slibu, který se neodváží porušit. Ve svých vzpomínkách vykresluje sebe, Anatolu, Lucii, Caointiorn, Sebastiana a Frederika tak barvitě, že má čtenář pocit, že je s nimi a jedním z nich. Společně s nimi se raduje. Trpí, když trápí. Strachuje se, do čeho se opět namočí. S každou další stranou je však čtenáři jasné, že čte příběh, který neskončí dokonale šťastným koncem. A tak pokračuje ve čtení, aby konečně pochopil, proč dospělý Arthur tak trpí, a proč se s ním Sebastian, který by měl být jeho přítelem, odmítá bavit. Chce vědět, co se muselo stát tak hrozného, že to dokázalo zlomit ty veselé děti... Ačkoliv jsem již příběh znala, měla jsem při čtení nutkání odložit knihu a nechat příběh nedokončený. Byla v něm chvíle, kdy jsem si říkala, že odmítám konec, který visí ve vzduchu. I tak jsem ale nedokázala přestat číst. Přestože se mi příběh líbil, a všechny postavy jsem měla svým způsobem ráda, v určitou chvíli si to u mě Caointiron pokazila... "Žádný život nedám všanc zbytečně." Věděla, že její činy povedou k smrti lidí, kteří se o ni starali a poskytli jí domov. Ano, boje se neobejdou bez ztrát. Ale do vyvolené bych čekala, že se pokusí přijít na jakýkoliv způsob, kterým by ztrátám předešla. A až poté, když by pochopila marnost takové myšlenky, by se dokázala smířit s tím, že někteří z nich zemřou. Smířit! Ne s tím automaticky počítat... Přesto jsem jí osud, který ji potkal, nepřála.