Zrození člověka

Výborná kniha.

Jakkoliv by Gorkij mohl (a oprávěně) být spojován pouze se sovětskou propagandou (však si z něj udělali nejslavnějšího a ideově nejpotřebnějšího spisovatele), je třeba si vzpomenout na to, že než byl takto využit (a sám se nechal i využít), byl světoznámým povídkářem. Takže je skvělé a oceňuji, že ODEON ve své výborné edici přistoupil i k tomuto autorovi, je to svým způsobem jeho rehabilitace - aby se náhodou nezapomnělo na to, že to je skvělý spisovatel. Takže výběr povídek, výborně nově přeložený Liborem Dvořákem, je reprezentativní a je radost to číst. Je to něco mezi Hemingwayem a Londonem, jsou to povídky o lidech na okraji společnosti (zloději, prostitutky, staří, vykořenění apod.), které Gorkij potkal při svých mnoha povoláních, není to nic od stolu, jsou to prožitá setkání, velmi bystře zachycené detaily, jednání, mluva apod. Nejpodstatnější na tom je, že se na tyto lidi dívá jako humanista, bere je jako lidi, kteří si nesou své minulosti, tíhy a hříchy, a musí se s nimi nějak naučit žít. Některé povídky jsou vyloženě komediální (Několik dní v roli šéfredaktora provinčních novin) - tady by mohl soutěžit s Haškem. Ale jinak z nich vane i dálka a hloubka tundry, vzdálených přístavů, pach a prašivina podzemních bytů na rušných ulicích, ale vedle zločinu, hrubosti a násilí také radost, smíření a porozumění. Pro mě byla nejsilnější povídka Starostí až nad hlavu o ženě s beznohým dítětem, a pak určitě titulní Zrození člověka, kdy se autor sám ocitá u porodu náhodné ženy. A kromě všeho zmíněného jsou některé povídky takové alegorie (v povídce Rozmluva od srdce si povídá Hřích a Ctnost), a nebo z nich zaznívá mytologie a bájesloví (Makar Čurda, Chán a jeho syn, Stařena Izegil). Tedy jsem moc rád, že jsem si knihu přečetl, je výborná. Mám ještě jednu (Tulák a svět), která vyšla v roce 1968, tu si přečtu hned taky, ať mám Gorkého povídky v jednom balíčku.