Zloděj luridia

Můj sedmiletý vnuk byl nadšen a pokaždé si vydyndal přečtení jedné kapitoly nad plán – no, já zas tak úplně spokojený nebyl, vadily mně občasné příběhové kostrbatosti a nelogičnosti, kterými si autor pomáhal v okamžicích, kdy zjevně nevěděl, jak dál, a především jsem po celou dobu večerního předčítání trpěl neodbytným pocitem nevyužitého námětového potencionálu, ale k čemu jsou nadmíru spokojenému dětskému čtenáři dědkovské akademické pindy, když JIM se knížka líbí. Ostatně i já musel ocenit mnohé vtipné scifíčkovské vychytávky a nápady (všichni ti robůtci, kybernetická botanická zahrada s nebezpečnými rostlinami v klecích ap.), stejně jako skvěle dávkované napětí, respektive trvalou „napínavost“ celého příběhu. Určitě půjdeme do dalších dílů. Zbojník dává za pět, já, vzhledem k dospěláckým výtkám, výslednou známku zaokrouhluji na čtyři.

Četl jsem a četl jsem a četl a nemohl se od knížky odtrhnout. Chtěl bych být ve Williamově světě robotů a chtěl bych mít roboty doma. Nejvíc se mi v knížce líbily elektronické masožravé rostliny. Taky bych chtěl umět luštit šifry. Už vím, kdo ukradl luridium, ale to už si přečtěte sami. Taky se moc těším na další díl.