Zatoulané štěstí

Autorka v knize vypráví dojemný příběh o setkání dvou osamělých lidí, které znovu svede dohromady láska k jednomu psovi. Taková zápletka určitě každého vezme za srdce, ale mne navíc hodně zaujal autorčin styl psaní, kdy jsem při bloudění Virginie a Jodyho v ledové bouři úplně cítila tu vše prostupující zimu a prokřehlost, snad jsem i slyšela to praskání ledu - tak uvěřitelně vše autorka popisovala. Možná ale ještě víc na mne působil popis pocitů, které zažíval Jody na železničním mostě, i já jsem při čtení cítila jeho hrůzu z chůze po pražcích, z tmavé řeky valící se hluboko dole, z bzučení kolejnic, které znamenalo příjezd vlaku. Napadlo mne, že možná každý máme nějaký svůj "železniční most" (nemusí to vůbec být stavba) a bylo by úžasné, kdybychom ho dokázali nakonec překonat tak, jako to dokázal Jody.