Zaslíbená země

Člověk potřebuje silné srdce, aby dokázal žít bez kořenů. Čtu Zaslíbenou zemi hned po Vítězném oblouku a přijde mi skoro vtipné, že se některé postavy či místa objevují i zde. Mihne se opakovaně Ravic, mluví se o hotelu International v Paříži, kde bydlel nejen on, ale i další emigranti, hlavní hrdina vzpomíná na Sibylu, stejně jako Ravic, jeho milovaná byla také Sibyla. Kniha je to smutná, až depresivní a četla jsem ji relativně dlouho. Hlavní hrdina unikl svým mučitelům, podařilo se mu odjet do Ameriky, ale utéct sám před sebou, před svými vzpomínkami nedokáže, ať bude jakkoli daleko. Když se setká s někdejším spoluvězněm, o kterém si myslel, že je dávno mrtvý, v rozhovoru s ním konstatuje krutou pravdu o tom, jak to nejen s nimi bude dál. Lágry - to byla čistá krutost, zloba, masové vraždění a rozkoš z mučení a zabíjení. Tahle vzpomínka nikdy nezeslábne - i kdybychom se dožili stovky. Naše milovaná otčina je vlastí dobrého svědomí. Němečtí vrazi a mučitelé dělají svou práci jen z idealismu a s prvotřídním, dobrým svědomím. To je na nich tak odporné. Mají pro všechno dobrý důvod. - Myslíš, že jednou přece jen dokážeme zapomenout, co se s námi dělo? - Přál by sis to? - Někdy ano, když ležím v létě u Pacifiku. Myslíš, že se nám to může podařit? - Nám ne. Ale vrahům a mučitelům ano. Dokonce velice snadno.

První polovina knihy je především filozofické uvažování hlavního hrdiny, bylo tedy náročné se jako čtenář u této knihy udržet. Druhá polovina více rozvíjí děj samotný a to je už jiné čtení, škoda, že nedokončené…