Zaklínač VII Pani Jazera

Hodně slabé zakončení série. Z knihy je naprosto zjevné, že autor už neví kudy kam, jak ukončit desítky zbytečných dějových linek - prostě se snaží celý děj uzavřít co nejrychleji, aby měl už pokoj. Netuším, proč se více nezaměřil na hlavní postavy a děj, který budoval v celé sérii. Místo toho tady máme spousty nových linek a další desítky nových postav, které není v lidských silách si zapamatovat. Skákání v prostoru a čase působí chaoticky, stejně tak vyprávění stylem "kdesi v dávné budoucnosti si kdosi povídá o dávné minulosti o tom, co jim kdesi v jiné době řekla za příběh nějaká nová postava". A pak najednou hop, sledujeme přítomnost zase jiné postavy někde jinde. Z toho šla fakt hlava kolem. Ovšem nejhloupější byla snad celá linka s Emhyrem. Ten člověk, inteligentní stratég a vůdce, který se neštítí ničeho aby dosáhl svého cíle - ten celou sérii hledá Ciri, aby ji využil pro své mocenské ambice, vyvraždí půlku světa, ale celé to nakonec dopadne tak, že je mu Ciri LÍTO a nechá ji jen tak odejít, včetně dalších lidí, kteří znají jeho největší tajemství? Wtf? Navíc ta scéna, kdy Geralt a Yennefer souhlasí s dobrovolnou sebevraždou? Tak to byl úlet! To jsem měl pocit, že si autor něčeho šlehnul a nebo si z nás dělá prostě srandu. Celé ukončení působí narychlo, odbyté, mnohé dějové linky nejsou nijak vysvětleny. Konečné zranění Geralta letícími vidlemi je naprosto směšné. Je to fakt škoda.

70% - Kdysi dávno mě Sapkowski nadchl svými předělanými pohádkami a přiměl mě zamilovat si zaklínače Geralta, trubadúra Marigolda, čarodějku Yennefer a princeznu Ciri, která mu byla předurčena Sudbou jako učednice. Přišly romány o Geraltovi a Ciri a já si oblíbila i jeho partičku ztracenců - lučištnici Milwu, Nilfgaarďana Cahira, sympatického upíra Regise a konečně i prostořekou holčinu Angouleme, kterou kdesi sebrali cestou. A nakonec mi po dočtení posledního dílu připadá, že to byly právě ty krásně napsané postavy, které mě lákaly číst si dál o jejich osudech. Protože přiznávám, že hromada dalších epizodních postav a jejich intriky, bitky, bitvy a nekonečné rozhovory jsem vlastně jen přelétla očima, nezanechaly ve mně větší dojem, a když jsem se další den vrátila ke čtení, přistihla jsem se, že si je často ani nevybavuji. Situace, kdy autor posadí k ohni tři poutníky a nechává je vzpomínat na to, jak si desítky jmen těch či oněch postav porcují svět po velké bitvě s Nilfgaardem, mě zkrátka neoslovují. Mezitím mě naopak znechutí melodramatický způsob, jakým se autor na pár stranách vypořádá s mnoha mými oblíbenci, o kterých poté, co si je čtenář v předchozích knihách zamiloval, najednou naštěkne ani pes, a říkám si, k čemu to vlastně číst dál. Ale má to pořád skvělé momenty, které mě u čtení udrží - navázání na artušovské legendy a ta Cirina pouť mezi světy poté, co na konci předchozího dílu vstoupila do Věže vlaštovky, něco takového bych si klidně dokázala představit jako samostatný román, který bych hltala, protože autorovi představivost rozhodně nechybí. Střet Ciri se strašlivým bijcem Bonhartem a Geralta s čarodějem Vilgefortzem byl skvěle nervydrásající. Rozuzlení kolem nilfgaardského císaře Emphyra bylo sice zajímavé, ale na druhou stranu po všem tom krveprolévání, aby Ciri získal, se najednou chytne za nos a nechá ji být? Jakože co tohle mělo znamenat? A co ten závěr pro Geralta a Yennefer? Jinak mi celý ten rozpačitý a neurčitý (a k hlavním postavám dost odbytý) konec Zaklínačské ságy v paměti neutkví, což bych na konci původně tak poutavě stvořeného světa řekla, že docela zamrzí.