Zahrada za soumraku

Vždy mě potěší, když se v knížce podívám do Londýna. A ještě k tomu jako bonus pěkná zahrada, to mě hodně nalákalo! Kupodivu, nestačilo to. Vůbec mi nevadil velmi předvídatelný děj. Takový u knížek tohoto druhu bývá. A mně často je spokojenosti stačí jen kochat se prostředím, představovat si vývoj děje a užívat si, že vše dopadne, jak je třeba. Tentokrát jsem se ale nudila, což mě mrzí. Svou roli sehrálo i to, že mi Winston vůbec nepřirostl k srdci. Dočetla jsem, ale čekala jsem víc.

„Chci, aby si tato zahrada uchovala ducha, kterého jsme vytvořili.“ Od chvíle, kdy jsem spatřila obálku, nebylo pochyb, že si ji přečtu. Zahradničení je pro mě útěchou, co si pamatuji, a podívejte se na tu obálku. Román přináší pocit nasávání zahrady, ale také podrobně popisuje práci s tím spojenou. Vyváženost je zřejmá. Postavy zažívají stejný růst jako zahrada, což je to, co románu dodává jiskru. „Jen se ujistěte, že se nedržíte toho, co je snadné nebo pohodlné. Vždycky jdi za tím, co chceš. Jakkoli se to často mění.“ Dvojí časová linie dobře funguje a seznamuje nás s obyvateli dvou městských domů a jejich společným prostorem zahrady. Ve starší časové linii tempo vázne a objevují se v ní vedlejší odbočky. Dobrá stovka stran mohla být odstraněna. Rozhodně by méně bylo více. „Přemýšlela, jaké životy žily v této zahradě před nimi. .....taky ji zajímalo, jaké vzpomínky je všechny čekají.“ Nalezená rodinná atmosféra, rozmanitost, báječné jídlo a osobní dopisy vytvořily krásnou atmosféru s dostatkem konfliktů, aby příběh zůstal zakořeněný v realitě. Nadějné okamžiky působily lehce a pomíjivě, byla v tom dojemná upřímnost.