Záhada zamčeného pokoje

Když dva dělají totéž, není to totéž. Stejně jako snaha napodobit Jirotku pokračováním Saturnina, tak i snaha se přiblížit Agátě Christie, I. Flemingovi apod. se nesetkala s úspěchem. Jména hrdinů, odkazující na svoje slavné protějšky, by ukazovaly na parodii, ale na tu je kniha zase braná moc vážně. Celkově bych řekla, že p. Macek dokázal, jak neopakovatelně uměli psát autoři, které se snažil napodobit. Stejně tak jako něco chybí Poirotovi od Sophie Hannah, ani Achiles Roipot v novém pojetí už prostě nefunguje. Knihu nedočítám, stačila mi asi tak něco víc než třetina a proto ode mě dostane i třetinu hvězd.

Trošku jsem se sama popletla anotací a myslela jsem, že všechny povídky budou mít stejnou zápletku, tedy "záhadu zamčeného pokoje". Ale i když tomu tak nebylo, musím ocenit snahu o různé styly jednotlivých povídek. Neznám všechny původní autory, jejichž styl zde byl napodoben a ne vše mě bavilo, ale celkově to nebylo špatné čtení.

Jako odpočinkové čtení - proč ne. Líbil se mi úvod s přehlednou historií detektivní literatury. Jednotlivé povídky mají různou úroveň. V některých se autorovi podařilo hezky napodobit literární vzor - za mne třeba povídka se slečnou Marplovou. V jiných méně - třeba Dick Francis. Celkově to nebylo špatné. Jen s jednou z posledních povídek jsem měla trápení - v každém odstavci byly 2-3 citáty, přirovnání a vtipy. Nejlépe vše najednou. To se skoro nedalo číst.