Z Hradešic do Vladivostoku a zpět

V první řadě bych asi měla říct, že tak nízké hodnocení nedávám ani tak proto, že by knížka byla až tak špatná, jako kvůli tomu, že naprosto nesplňuje, na co implicitně láká na obálce. Samozřejmě, že pokud autor byl legionář, což byl, a pokud toto je jeho deník, což je, tak se skutečně jedná o deník legionáře. Nicméně pokud začnu číst knížku, která se jmenuje Deník legionáře, očekávám od ní deníkové zápisy zabývající se životem v legiích. Co jsem dostala ve skutečnosti, byl popis několika měsíců na frontě, kdy jim zásobovači nevozili jídlo, a několika let v ruském zajetí, kdy je Rusové nahnali na robotu, kterou jim slíbili zaplatit a nezaplatili. Samozřejmě je to plné zajímavých postřehů o zemích, do kterých se dostali, i o lidech, což nebylo špatné čtení. Jenomže během prvních sta stránek této asi sto osmdesátistránkové knížky byla o legiích jediná zmínka, totiž že se někde začala formovat česká družina, ale že je asi neodsuzuje, že porušili přísahu císaři. Po asi sto dvacítí stránkách se tedy nějak zformuje skupinka zajatců, kteří vyrazí do legií. Už jsou skoro tam, tak se těším, že si konečně přečtu, proč jsem se do knížky pustila - a z ničeho nic zápisky končí poznámkou, že během půl druhého roku v legiích je prostě nepsal. A navazujeme zase až v roce 1919, kdy se legie přesouvají do Vladivostoku na cestu domů. Brbly brbly!