Vyvrácené duše

Vyvrácené duše jsou těžším, ovšem o to zajímavějším čtivem. Vzhledem k autorově profesi jdou příběhy do hloubky a není zde nouze o aberace fyzického i psychického charakteru. Druhé jmenované převažuje, což hodnotím pozitivně (duševní deformace se vždy popisují hůře). Emil Tréval ve svých textech dokáže precizně vystihnout podstatu lidského zla i s kořeny – a nádavkem ještě pohovořit o živinách, které je napájejí. Editor povídkového výběru, Petr Boček, zde ve svém závěrečném pojednání o Trévalově díle užije přídavné jméno „trýznivý“ – a přesně to je slovo, které mi u řady textů při četbě samo několikrát vytanulo na mysl. Přitom jde mnohdy o čirý naturalismus okořeněný nějakou tou úchylkou či halucinováním. O to je výsledný dojem působivější. Stejně tak se objevuje i slabina Trévalových děl (kritizovaná dnes i kdysi), a to zapojování medicinských diagnóz do děje, který je tímto ovšem nutně přibrzděn. Přestože do svazku byla vybrána díla, kde tento neduh není tak výrazný, učený přístup tam byl leckdy znát. Tato kniha mě znepokojila. V řadě případů mi nastavila zrcadlo a nejspíš jsem ještě horší člověk, než jsem si myslel. To je ovšem můj problém a raději tedy zmíním pět kousků, které mě oslovily nejvíce. Hodně mrazivý byl SADISMUS – už dlouho se mi nestalo, že by mě protagonista příběhu dokázal svým odporným chováním takhle rychle a bezprostředně rozčílit. Pojďme dál, jinak budu sprostý... Z celé knihy mě nejvíce oslovila delší povídka ŠIVA, která nejspíš potěší všechny misantropy se zálibou ve východních naukách. Podobně mě zaujalo krátké a svižné KOŘENÍ ŽIVOTA, které ovšem trochu rozbil zvrat ve finální části. Naopak text ÚTOK ŽIVOTA se mi nečetl dobře a plynul pomalu, ovšem jakmile začala vysvítat jeho temná stránka, jeho tempo jsem pochopil. Vnímám to jako příběh o narcistním vztahu, který asi jinak v celistvosti podat nelze, aniž by utrpěl ve svém vyznění. Vynikající je také nejdelší povídka (či novela) ZELENÉ BLAHO, ve které autor vytvořil dvojici velmi zajímavých a svérázných charakterů se spletitou historií. Taktéž fascinaci zelenou barvou sdílím. Jenom samotný závěr příběhu mi přijde nebývale fádní až banální, jako by jej autor po tom všem chtěl rychle utnout a mít pokoj. V závěru knihy mimo editorského odborného výkladu následně dostanete také exkurz do blázince přímo z autorovy tehdejší praxe. Zajímavý zážitek! Vyvrácené duše jsou kvalitně poskládanou knihou, jejíž negativa jsou vyvážena pozitivy. Doporučit ji mohu milovníkům starší literatury, psychologické hrůzy a duševní temnoty.