Vyvolení stát se popelem

„Vidím a vím – ale i slyším, i když ne všemu rozumím, ale co s tím dělat, nevím“. Snad ještě nikdy jsem neměl takový problém napsat komentář ke knize. Asi čtyřikrát jsem jej přepisoval, mazal a zase měnil. A teď „vidím a vím“, že ani tento komentář nebude schopen stoprocentně vyjádřit, jak je tento román jiný, kvalitní, smutný a jak vyjadřuje osudy lidí té doby. Navíc ještě očima desetiletého autistického chlapce, kterému to prostě hlava bere po svém. Vesměs v těch všech hrůzách vidí jen jakousi hru a někdy máte dojem, že by si i rád hrál. Nejvíce to vyjadřuje mrazivá scéna na konci Kapitoly Hvězdičky (je mi teplo) s názvem Špinavé město. Malá ochutnávka: Psaní je na pohled jednoduché: čárka sem, čárka tam a rázem máte něco vznešeného. Sám si představuji, jak držím // slavnostní pero a maluji slovo za slovem a píšu věty, které se v přednesu změní na něco kouzelného. Jenomže mně se slova pořád pletou. Jsou zlomyslná a krutá, poněvadž slovo vidím a chci ho namalovat stejně, ale něco se stane. Pokazí se to, změní. Moje slova jako slova nevypadají. Spíš vypadají jako čáry, kterým je špatně a moc se kroutí. Ty čáry mě mrzí a bolí. Pan spisovatel Pavel Hewlit umí volit slova, zvýrazňovat věty a mrazivě ukončovat odstavce nebo kapitoly. Tohle je úplně něco jiného, než co se na našem trhu do teď dalo sehnat. Krutý příběh, který vám zůstane v paměti hodně dlouho. Nejednomu čtenáři při čtení tohoto díla jisto jistě vyhrknou slzy. Já už teď „vidím a vím“, že nějakého Tatéra, Kadeřníka nebo Houslistu dlouho číst nebudu, protože tohle, tento pohled do Osvětimi, mi dokázal všechnu tu hrůzu vrýt do paměti natolik, že další romány zatím ani nedokážu přečíst natož ocenit. Citát: Už to nebude dlouho trvat a bude od vás všech pokoj. Ti, co čtou mé komentáře určitě „vidí a ví“, že tohle není zrovna můj žánr. Ale jak říkávala moje maminka: „Někdy je potřeba podívat se na jinou stranu“. A já teď už vím, že měla pravdu. Někdy vás na té druhé straně dokáže lecos překvapit. Nezbývá než před panem spisovatelem smeknout klobouk. „A tím smeknutím nemyslím jen nějaké to lehké nadzvednutí klobouku, aby vám tam nenafoukalo, ale vysoké vyzdvižení a hluboká úklona“. Tento román každému doporučuji, ať sami „vidíte a víte“..... Citát: Jestliže skutečnost přítomnosti nepřátel nepochopí, jsou sami nepřáteli a skončí v ohni.

Nejsem moc na tyhle knihy, ale když se mě jeden místní uživatel z Prahy zeptal, jestli si to nechci přečíst, tak jsem byla po přečtení anotace nervózní. Prostě na tyhle knihy nejsem, jak jsem se již svěřila. Ale tak jasný, že jsem souhlasila, protože jsem hodná holka a nechtěla jsem, aby Most naštval Prahu a vypukla emoční apokalypsa. No, dobře jsem udělala... ("A já viděl a věděl, že takhle vypadá smutek, že smutek jsou ty oči, že když někdo říká, jak moc je smutný, tak to jsou tyhle oči, jejich tíha, jejich slzy, jejich utopení - že smutek je veliký, nekonečný jako moře, kde se ztrácíte, že smutek bolí, stejně jako bolí ty oči, které se nemohou zavřít, schovat nebo utéct.") Vyvolení stát se popelem je kniha, kde vám nesmí vadit, že forma je víc než obsah. No, teda pokud se vám forma bude líbit a oceníte jí. Protože ta ten obsah akorát umocňuje. Knihu nelze brát jako literatru faktu ani jako něco, co supluje hodinu dějepisu. Kvůli tomuhle musíte sáhnout někam jinam. A myslím, že kdyby to nebylo napsané právě takhle, určité pasáže by vyzněly úplně jinak. Mnohem míň náročněji, protože je to ve více knihách, že...ale i tak. Jenže tahle kniha je prostě jiná. A ještě k tomu dobře napsaná. Fakt skvělá kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý  :)