Kniha vypráví příběh Karolíny, čerstvé absolventky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Příběh je rozdělen dle ročníků bakalářského studia a každá kapitola obsahuje několik humorných povídek, kterými Karolína vzpomíná na svá studia hispanistiky a na své zážitky – ať už osobní či studijní. Na necelých 130 stranách se tedy seznamujeme s hlavní hrdinkou a jejím studiem. Mně osobně přišlo vtipné, jak se Karolína seznamuje s novým prostředím vysoké školy, novými vyučujícími a jejich požadavky na vyučované předměty. Zavedlo mě to totiž o pár let zpátky, když i já jsem byla studentkou vysoké školy a byla jsem z toho všeho zmatená jako lesní včela. Karolína se také seznamuje se svými spolužáky a navazuje nová přátelství. Autorka různé scény popisuje s humorem, který mi byl sympatický. U některých kapitol a scén jsem se opravdu od srdce zasmála. Jiné kapitoly tolik humorné nebyly, ale celkově se text opravdu skvěle čte. Autorčin styl psaní mi velice sedl. Závěr příběhu a ukončení studia mi přišlo naopak velmi realistické. Poslední kapitola s názvem Čas byla možná trochu filozofická, ale naprosto pravdivá. Jsem tedy se závěrem knihy velmi spokojená. Možná je za mě škoda, že autorka nevyužila potenciálu a svého spisovatelského talentu a nenapsala rovnou humorný román. Takhle věřím, že kniha si nalezne své příznivce, ale i odpůrce, protože ne každému tento styl povídek sedne. Mně osobně se ale kniha moc líbila, zasmála jsem se u ní. Díky počtu stran je taková kniha ideálním parťákem na cesty – třeba právě do nebo z vysoké školy. Moc fandím autorce v další případné tvorbě.

čas od času se objeví nějaký takový pokus písemně se svěřit nezasvěceným s vlastní zkušeností ze studií na pražské univerzitě, motivací k takovému konání je vícero, přičemž výsledek většinou odpovídá kvalitě autorových studijních výstupů; náhledem do SISu jsem s radostí a ulehčením zjistil, že Brányiková na FFUK studovala hispanistiku, a je tedy velmi nepravděpodobné, že se budu v jejím pamfletu vyskytovat jako jedna z řady retardovaných až debilních postav, rozuměj vyučujících, kteří a které se oblékají nevkusně a neznačkově, mají vrásky a mastné vlasy a velmi nízké sebevědomí, jež si musí léčit ponižováním studentů; hmm, většinu vyprávění autorka líčí, jak se ku*ví, opijí nebo zvrací, z přednášky o španělské literatuře si odnesla jen zhnusení, že vyučující nosí černý pásek k hnědým botám a přes košili mu jsou vidět ztopořené bradavky (teda kdybych já někam napsal o ztopořených bradavkách svých studentek, tak mě spolu s MeToo a MŠMT zlynčuje polovina národa)