Kvalitně, uvěřitelně napsané.

Asi 20 procent dnešních Australanů, celkem téměř pět milionů lidí, jsou potomci transportovaných britských trestanců. Pro mne je to až příliš kratičký román na to, kolik pojal příběhů, bolesti a smutku. Chudičká Evangeline , zaměstnaná jako guvernantka, neznalá života, podlehla svodům, těhotná, falešně obviněná a odsouzená na 14 let do kolonií v Austrálii.... Tady Evangeline spávala, v této posteli. Chodila po této podlaze. Přišla do tohoto domu ve snaze najít si svou vlastní cestu světem a odcházela odsud těhotná, vyděšená, opuštěná, bez kohokoliv, kdo by jí pomohl. Myslela na všechny ženy, které znala a které nedostaly vůbec nic, ženy žijící v opovržení, nespravedlivě odsouzené, které musely bojovat o každé sousto. Byly to třeba její matky: Evangeline, která jí dala život, Hazel, která jí život zachránila,Olive a Maeve, které ji krmily a vychovávaly. Dokonce i doktorka Garrettová. Každá z nich žila v Ruby a vždycky v ní žít bude. „Čím se vaše matka provinila, jestli se můžu zeptat?“ „Ukradla stříbrnou lžičku.“ Doktorka Garrettová si rozhořčeně povzdechla. „A právě proto nemůžeme nechat tvorbu zákonů na mužích. Ve výsledku pak sepíšou jen parodii na spravedlnost, která nespravedlivě zatěžuje chudé. A ženy. Ti vznešení a mocní aristokraté...