Všichni mi můžete...

Proč od toho každý čeká humor? Respektive, proč od toho každý čeká řachandu k popukání? Protože za mě to je vtipné přesně tak akorát. Nemá to být žádná seberejpavá kniha, kde se budete kochat nad autorčiným po** zivotem, abyste se cítili lépe. Je to prostě všeobecný návod, jak je fajn říkat ne. A poslat konečně do libovolné části lidské anatomie tu hodnou osobu, kterou máme být, abychom uvolnilx místo pro cizí ega. A že se cestou nemusíme stát sociopaty.

Alexandra Reinwarth nepředkládá čtenáři další z řady nablýskaných příruček na štěstí, ale spíše štiplavě upřímné zrcadlo, ve kterém se s úlevou poznáváme ve své vlastní únavě. Její psaní připomíná osvobozující výdech po dlouhém dni, kdy si člověk konečně dovolí odložit společenské masky jako těsné boty, které ho celý život tlačily. Autorka s lehkým nátěrem sebeironie a bez zbytečného patosu ohledává prostor, který vznikne, když se člověk přestane omlouvat za svou neochotu vyhovět všem a všemu. Nejsilněji na mě zapůsobilo ono zvláštní, očistné ticho, které v textu nastává po každém vysloveném „ne“ – ticho, které není prázdnotou, ale nově nabytým územím pro vlastní nadechnutí. Je to literatura, která sice stojí na tenké hraně mezi fejetonem a deníkem, ale její síla tkví v odvaze pojmenovat absurditu každodenních povinností, jež nás často dusí jen ze setrvačnosti. Po dočtení ve mně zůstal pocit tiché rebelie a nečekané lehkosti, jako by se světlo v pokoji náhle trochu změkčilo a prostor kolem mě se konečně uklidnil.