Všechno je v pohodě

Od Všechno je v pohodě nesmíte čekat, že dostanete dějem nabitý příběh. O to tady vůbec nejde. Knížku bych rozdělila na dvě části. První polovina na mě působila velmi pomalým, poklidným dojmem. Upřímně, ve skutečnosti jsem se trochu nudila, moc mě to nenutilo číst dál. Když se hlavní hrdinka pustila do plnění dvou těžkých, žlutých misek cereáliemi a následně je zalévala mlékem, trochu jsem se bála, abych od knihy nedostala jen příběh plný zbytečných detailů. To nemám ráda. Nicméně to celé zachránila právě druhá část knihy, v níž se začaly odhalovat Marinina tajemství. V tu chvíli jsem byla do příběhu zabraná natolik, že jsem ho musela za každou cenu dočíst, přestože bylo pozdě a já druhý den měla brzy vstávat. Všechno je v pohodě je důkaz, že kniha (a obzvlášť contemporary) nemusí být postavena na ději. V tomto případě jde o vztahy, pocity, problémy a to, jak se k nim charaktery staví. Tato kniha je o zármutku, osamělosti a deziluzi. Kdybych měla najít jedno slovo, které by ji vyjadřovalo, byla by to melancholie. Čtenář tu najde spoustu věcí k zamyšlení. Já jsem si čtení v závěru vážně užila a knížku odteď řadím mezi svoje oblíbené.

Marin se tváří, že má skvělý život. Žije na koleji v NY s kamarády, odstěhovala se z rodné Kalifornie. Dostihla ji minulost a tragédie s ní spojená. Do ní se vyprávění vrací a je to něco, co kromě Marin neví nikdo. Konec příběhu, ale i knihy uzavřela osobní vzpomínka autorky jak se vypořádala se smrtí dědy. Udělala to, co asi každá spisovatelka- prožívání svého trápení popsala prostřednictvím hlavní postavy.