Vražda v dívčí garsoniéře

Prověrkové čtení výtvoru od pro mne zatím neznámého autora ve mně nevyvolalo strhující zájem o jeho další díla. Podprúměrné čtení.

Pár poznámek, které mně při čtení naskočily v hlavě – a které jsem si průběžně naškrábl na papír: 1) Příliš, příliš, PŘÍLIŠ mnoho slov!!! 2) Cílem by nemělo být „rozlití do šířky“, nýbrž „ponoření do hloubky“! 3) Neschopnost oddělit zrno od plev. 4) Ulpívání na nepodstatnostech, což vede k zahlušení podstatného. 5) Neschopnost převést otisk všední reality (provozní řeči, vysvětlující pasáže, historické pozadí postav apod.) do hutné, umělecké zkratky. Na jednom místě románu autor popisuje unavující, nekonečný výslech zadrženého – a píše: „Z lepkavých pout monotónního monologu bez interpunkce se nadporučík Štrégl vymanil až po dalších dvaceti minutách.“ A podobně, jako chudák nadporučík, jsem se při čtení knihy cítil i já.