Volání do zbraně

První díl mě zanechal nečekaně vlažnou a úvod druhé části jsem také sledovala s nadšením leklé ryby. Sice jsem si před četbou naordinovala military sci-fi půst, abych umocnila zážitek, navíc Dalzelle nedělá zbytečné průtahy a hned ze startu vrhne čtenáře do vesmírné bitvy, ale nějak mi neustálé štěkání povelů vůbec nezvedalo tepovou frekvenci. Pořád jsem té vojenské strohosti nedokázala přijít na chuť, jakkoliv oceňuji vyvolaný dojem autenticity armádního života. Plížila jsem se ke sté stránce, chystala se zamávat bílou vlajkou, složit zbraně a zavelet k ústupu (patrně navždy), když se situace začala komplikovat. Můj chcípající zájem byl oživen. Kapitán Jackson Wolfe dostal příležitost projevit lépe svůj charakter, ostatní postavy jsou bohužel nadále pouhá jména, o kterých se dozvíme maximálně to, nakolik jsou schopnými důstojníky. Pokud milujete Star Trek, jste v rauši z útoků mimozemšťanů, neobtěžuje vás minimum politických tanečků v jednoduché zápletce, užíváte si hlášení o rychlostech, délce brzdného manévru, rovině ekliptiky a další odborně se tvářící termíny, potom jste vhodný materiál pro sledování akcí Černé flotily. Trilogie už vyšla komplet, takže nemusí mrzet cliffhanger v závěru, ovšem bůh ze stroje (tentokrát doslova) byl jako plesknutí mokrým hadrem po tlamě. Skoro jsem v pokušení zase o hvězdu degradovat. Ráda však přimhouřím oko, "Volání do zbraně" pro mě přece jen bylo na vyšší úrovni proti "Válečné lodi". 70%

Pokračování příběhu kapitána Jacksona Wolfa a jeho posádky bylo vynikající. Tentokrát v tom bylo více politiky, ale ani akce nijak nepokulhávala. A otevřený konec mi nedává jinou šanci, než okamžitě pokračovat. Opět za pět!

Druhé pokračování Černé flotily nabízí stejné schéma jako jeho předchůdce. Přibylo jen více politiky a klasického lidského šovinismu, kdy mnozí tváří v tvář nebezpečí myslí jen na vlastní prospěch. Jak přiznává sám autor ve své závěrečné poznámce, je těchto ingrediencí jen tolik, aby poskytly více informací, ale nezadrhly hlavní dějovou linii. A jak to vidím já, docela se mu to daří. Jen těch skřípajících zubů asi bude více, než normálně. Každopádně se i nadále držíme v oblasti detailně promyšlených strategických her a výsostně technické military sci-fi. Stejně jako u první knihy i u Volání do zbraně platí, že hloubkových sond do charakterů postav se nedočkáme a dialogy se omezují výhradně na strohé povelové sekvence, což na druhou stranu nikterak nebrání tomu, abychom jednání hlavních aktérů dramatu uvěřili a nechali se strhnout vypjatými okamžiky oněch vesmírných vražedných soubojů, v nichž jde o všechno. Dalzellovo vyprávění je natlakované, nabité energií a nelehko se od něj odchází. Podle mého je to výborné čtení, kterému k úplné dokonalosti a absolutnímu podlehnutí z mé strany chybělo jen velmi málo.