Voda v jezeře není nikdy sladká

Koupila jsem jako novinku nakladatelství JOTA a vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Jakmile jsem začala číst, pochopila jsem, že mám před sebou další těžký kus z dílny současných italských autorů, tedy spíše autorek – napadají mě knihy typu Navrátilka, Nejsem jako džbán, Tkaničky či Temná dcera. Už samotný styl vyprávění pro mě byl docela náročný a doposud neznámý, velmi často jedna věta = jeden odstavec, například: „Kluci ze třídy nosí polyesterové teplákovky a není mezi nimi nikdo, kdo by stál za pozornost, smějou se nesmyslným a neohrabaným fórům a smějou se jim neúměrně dlouho, tráví hodiny, dny a měsíce jediným vtipem, chorobně nás pronásledují, jeden umí hýbat ušima a dělá z toho bůhvíjakou dovednost, druhý je tak vychrtlý, že mu přes tričko vystupují žebra, další má tak strašně mastné vlasy, že si raději nikdy nesundává kšiltovku; zajímaví kluci žijí ve vzdálených galaxiích, nebo v jiných třídách a v jiných městech, děcka ze školy jsou nuly, nedají se ani oznámkovat.“ Samotný příběh, v němž dominuje „revolucionářka“, matka čtyř dětí a hlava rodiny Antonie, která určuje a plánuje život své jediné dceři, zobrazuje život spíše nižších italských společenských vrstev tak, jak jsem si ho nedokázala představit. Podobně nepředstavitelné je pro mě často chování hlavní postavy, jakkoli mám pochopení pro citové a obecně pubertální zmatky a nejistotu. Paradoxně jsem si při čtení této knihy uvědomovala, že vyrůstat v 70.letech v socialistickém Československu možná nebylo to nejhorší, co mě mohlo potkat; Itálie té doby rovněž nebyla procházka růžovým sadem. Na druhou stranu román je zařazen i v kategorii fantasy (kdo ho tam zařadil?), tak nakolik odpovídá tehdejší společenské realitě? Mně tahle nálepka nesedí, spíš bych dala společenský román, a podobně to mám s anotací, pro mě je příliš neurčitá a vzletná. Každopádně je to kniha, o které budu určitě ještě nějaký čas přemýšlet, minimálně kvůli nesouladu názvu a tvrzení hlavní postavy. „Chtěla bych říct, že o svých rodinách lžeme všichni, rodina je hnízdem našich největších lží, v nichž skrýváme svou identitu, vymýšlíme si pohádky, omlouváme nespravedlnosti, schováváme se za prázdné řeči a ukrýváme se za svým vlastním řevem, křikem a tajemstvími, ale nahlas to neřeknu, zadívám se na něj a pronesu: Vyprávěj mi ještě nějakou historku . . .“

Tuhle knihu jsem si vybrala právě kvůli její zvláštnosti a upřímně jsem vůbec nevěděla, co od ní čekat. Příběh se odehrává u jezera Bracciano a sleduje dospívání dívky v rodině, kde vládne tvrdá, nekompromisní matka a kde se žije hlavně z principu zatni zuby a vydrž! Žádné stěžování, žádné úlevy. Jen tlak, chudoba, vztek a pocit, že svět není fér a nikdy nebude. Hlavní hrdinka v tomhle prostředí roste jako plevel mezi kameny. Tichá, uzavřená, ale uvnitř to v ní nebezpečně bublá. Postupně se z ní stává někdo, kdo už nechce jen přežívat, ale chce světu vrátit všechno, co mu vzal. Styl psaní je navíc hodně zvláštní a nezvyklý. Dlouhé proudy myšlenek, věty bez klasických pauz, nevím jak přesně to popsat. Jako kdyby někdo vyprávěl příběh v jednom nepřerušovaném návalu emocí. Chvíli to trvá, než si na to člověk zvykne… Kniha je o vzteku, hrdosti, chudobě, dospívání a o tom, jak snadno se z pocitu křivdy může stát něco mnohem nebezpečnějšího. Není to hezké čtení, ale sakra silné. Pokud máte rádi příběhy, které vás rozhodí, donutí přemýšlet a ještě pár dní po dočtení vám leží v hlavě, tak vzhůru do toho.