Vlčice ze Sernovodsku

V souvislosti s úvodem knihy, jenž pojednává o rozdílech mezi ženami reportérkami a jejich mužskými protějšky, mi přijde hrozně zajímavé porovnání s jinou knihou ze stejné edice – Kamenné věže od Jagielskeho. O stejné válce, a úplně jinak. V jeho knize jsem se dozvěděla o chronologii války, o všech Čečenských lídrech, jejich politické strategii a povaze. A o tom, jak bydlí v baráku s nějakou rodinou a nudí se, když čeká na setkání s vysněnou „celebritou. O ženách se zmíní ke konci ve třech větách, jen tak mimochodem, jako by byly jen nějakou minoritou, vedlejším, nedůležitým prvkem. Tahle kniha je úplným opakem, a vůbec to neskrývá, je v tom skoro až provokativní. A moc mě to bavilo a těšilo. Je to samozřejmě hrůzostrašné, všechno, čím si Čečenci museli projít a pravděpodobně částečně stále prochází, kniha se nečte lehce, a člověka u toho popadají pocity viny, když čte o nezájmu západu (a hledá paralely v dnešních konfliktech, které možná mají mediálního zájmu více, ale člověk osobně je z nich už unavený a nechce se mu na to myslet – jenomže lidé tam jsou víc než jen unavení). Je to naturalistické, osobní (ale přiznaně osobní, nehraje si to na stoprocentní objektivitu, dokonce na to upozorňuje na začátku, objektivita je obtížná, když jste s lidmi a žijete jejich příběhy, úplná objektivita není ani cílem), čtivě napsané. Zajímavý byl kontrast ze začátku lehce glorifikovaného čečenského národa, jeho povahy, kultury atd., versus ke konci odhalení tohoto kulturního přístupu k ženám. (Úplně se ve mě vaří krev když čtu o tom, jak nějakou ženu zabijí za to, že byla znásilněna, je to její chyba z nějakého důvodu, ČEST rodiny je důležitější než člověk, jakože what the actual fuck, jak, proč??) Je dobře, že to autorka nezastírá, jen se bojím, že by z toho někdo mohl vyčíst: „Vidíte? To Rusko tam přece přináší vyspělou kulturu!, což je samozřejmě blbost. Skvělý je i epilog o Rusku, metro z diktatury do chaosu – dobrá paralela, ale nakonec vlastně výmluva a fatalismus. Když ruský disent a inteligence Rusko takto shazují (aby ukázali že nesouhlasí s režimem a distancovali se?), vlastně je to kontraproduktivní a stále se staví do role oběti. Schopnost lhát jako pozitivní vlastnost, lidé mají zafixované, že lež je přirozenost médií.

Skvělá reportážní kniha, zobrazuje nejen osobní zážitek z hrůz války, ale i popis konfliktu. Autorka se v krátkých kapitolách dotýká dvou čečenských válek komplexně, z různých úhlů pohledu, má zajímavé úvahy, i drobné postřehy. Máme tu bývalého vůdce, teroristu anti hrdinu Šamila Basajeva. Dále nynějšího krutovládce Ramzana Kadyrova, který nastolil klid v zemi za cenu mučení opozice a režimu strachu. Není moc hezké, že Čečenci jednají s ženami v duchu tuhého islámu. Autorka se věnuje mírové aktivistce Zajnab Gašajevě a také do Čečenska jezdila a psala o něm Anna Politkovská. Zamýšlí se i nad současnou válkou na Ukrajině, vojáci okupované země Čečenska, zvaní Kadyrovci okupují paradoxně Ukrajinu. Není to vůbec jednoduché. Autorka se zamýšlí konečně i nad Ruskem, co je to za zemi? Jsou Rusové schopni se stydět? Prý už někteří ano.