Vlčí měsíc

Noc, tma, ticho, samota, smrt... Slova, která se v této krátké próze opakují, a neopakují se náhodou, vytváří tísnivou atmosféru bezvýchodnosti. Čtveřice partyzánů sice vykonává všechny své činnosti velmi svědomitě a důkladně (vždyť každá drobná nepozornost může znamenat smrt), ale zároveň jaksi mechanicky, jaksi bez jiskry a vůle. Nezbývá nic jiného než vytrvat, ujišťují se muži navzájem, ale jako by ani sami nevěděli proč vlastně – o společenských ideálech řeč není, ani se neupínají ke snům o už-už přicházející světlé budoucnosti. Připomnělo mi to McCarthyho Cestu, jen jsem přemýšlel, jestli je na tom Ramirova parta lépe (protože svět není zničen) nebo hůře (protože mají nezničený svět na dosah ruky, ale bez šance se na něm podílet). Není to samota daná fyzickou vzdáleností od bližních, co hrdiny knihy odlidšťuje. Je to spíš samota ve smyslu izolovanosti, nemožnosti běžného žití. Jdi pryč, zabijí tě, říká Ángelovi jeho sestra, ale Ángel ví, že ona má oprávněný strach i o sebe, že partyzáni jsou pro své rodiny trvalým ohrožením. Ale nemohou jinak, potřebují nějak přežít, a tak musí dělat i to, co dělat nechtějí. Vystavovat nebezpečí své milované, krást, zastrašovat. S čím dál větší samozřejmostí a čím dál tím víc také bez výčitek. Čím dál méně jako lidé, čím dál více jako nějaká polo-zvířata, jako neurčití tvorové noci. (Zde se mi zase vybavilo Goldingovo Ztroskotání Christophera Martina.) V jednom z mála okamžiků, kdy svoje počínaní nějak reflektují, to vyjadřují takto: „Vezměte domácí zvíře, nejušlechtilejšího a nejposlušnějšího psa. Zavřete ho do nějaké místnosti a tam ho drážděte. Uvidíte, jak obrátí a kousne. Uvidíte, jak zabíjí, když může.“ Život beze smyslu. Život bez naděje. Život bez života. Za objevení Llamazarese vděčím Čtenářské výzvě, ještě před dvěma týdny jsem o něm neměl ani ponětí. Ale potřeboval jsem něčím vyplnit 7. bod a rok 1955 světu žádnou velkou spisovatelskou hvězdu nedal. A protože jsem nechtěl číst paní Halinu, musel jsem zapátrat! A byl jsem příjemně překvapen a nadmíru literárně potěšen tímhle dílem, které sice nevynikne akčním popisem dramatických situací (ty se prostě jen tak dějí), ale je skvělá stylisticky a v budování atmosféry. A přes svoji notnou – ale když nad tím tak přemýšlím, tak vážně možná jen vnějškovou – bezútěšnost mi nakonec přinesla svědectví o tom, jak moc je život cenný dar.

Spíše než jako román na mě kniha působí jako fragment, ale velice silný, tíživý a dobře napsaný. Krása hor a divočiny je kontrastně stavěna k boji o přežití a až nelidské divokosti. A všechno to utrpení a bezútěšné osamění je poeticky a přitom jednoduše popsáno.