Obdivuji každého kdo dokáže napsat knihu a děkuji autorovi, že mi dal příležitost přečíst jeho prvotinu. Musím říct, že mi v knize hodně chyběla přímá řeč (neříkám, že nebyla jen bych jí dala více) , příběh byl převážně rozvleklý popis různých krajin a souhlasím s Nikidree, kukuřice bylo až až...Také některé věci mi nepřišly, že by do sebe zapadaly např. Jon byl vykreslen jako neporazitelný bojovník, který jel vždy v bitvě napřed a "rozsekal" protivníky než ostatní dorazili a pak ho u vody drapla 3 člená hlídka? Hodně se také měnily pocity hlavních hrdinů : nejdříve, že už to vzdají, jsou na pokraji sil a za chvíli si vzpomněli na svoji lásku a ta jim dala sílu dál bojovat? Jinak s tou láskou to bylo taky takové "rychlé". Autor také pořád dokola opakoval co bylo zřejmé a někdy i nepodstatné. Také se mohl více pověnovat lince Ságů - víme jen, že přišli, obsadili a jsou zalezlí v chrámu a chtějí kámen na chrámy. Také temnota která ovládá občas Jona ? Na straně druhé musím vyzdvihnout, že přes všechny moje připomínky se mi kniha četla dobře - rychle takže potenciál to určitě má, dlouhé popisy mě vlastně na začátku držely v takovém jako napětí jak to bude pokračovat a jak to celé dopadne, mě také zajímalo. Další díl si určitě přečtu a budu zvědavá na autorův další postup :-) jak v ději tak ve stylu psaní :-)

Jako většina zdejších komentujících, také já jsem se k “Větru z hor” dostala díky nabídce autora. On dodal dílo, do kterého zjevně investoval kromě množství času i kus srdce, a já teď plním svou část dohody sepsáním upřímných, subjektivních postřehů (za účelem pomoct k imho lepšímu řemeslu, nikoliv sebrat chuť do další tvorby). Jak bych knihu definovala jedinou větou? Hrdinská fantasy harlekýnka se sadistickými prvky. Hned vysvětlím: 1) hlavní postava je něco mezi Conanem a Supermanem, 2) děj se odehrává ve vymyšleném světě na úrovni raného středověku, 3) nejčastěji užívaným slovem je “láska” a 4) spousta scén obsahuje různá zranění, mučení, znásilňování a smrt. Co se týká bodu 1), zpočátku dobrý, ale postupně začalo být absurdní, jak všechny ty bandy urostlých vojáků, podporovaných údajně strašlivými monstry, vlastně nejsou pro Jona žádnou překážkou. V závěru už to vyznívalo, že kdyby nemusel chránit spolubojovníky, mohl by otrokářskou říši zla zlikvidovat sám. Občas se teda nechá zaskočit a převálcovat nepočetnou partičkou padouchů, jindy trhá na kusy div ne celou armádu... Ono těch vzájemně si odporujících informací je víc. Například: zrůdy bojující na straně Temnoty mají prý skvělý čich, ovšem skupině dobrodruhů nečiní problém připlížit se k nim na dosah. Šavlozubí tygři jsou označeni v jedné větě za samotáře, v následující žijí ve věrných párech. Kde se ve vyprahlé pustině vzala zničehonic mlha? A tak dále. Ad 2): Zápletka je prostá, základy tvoří touha po svobodě a láska, což obnáší kvanta vyplýtvané krve, vnitřního mudrování a "osedlávání hřebce". Vedlejší postavy jsou ploché, opravdu jen do počtu. Ona je prostě láskyplná světice. Spolubojovník je vysoký, světlovlasý, jeho druh mladší, menší, tmavovlasý, oba jsou oddaní svému kapitánovi (jenž získal vysokou šarži pouze tím, že přišel a povyprávěl o svých činech, hotovo, všichni ti věříme, je z tebe velitel). Doporučila bych k popisu charakterů méně používat přídavná jména, nechat za dotyčné raději promlouvat chování a činy. Třeba u konkurence jsem narazila na zbrojnoše, co se ráno v putyce probral na hromadě mezi ostatními opilci, při střízlivění u studny se mu smála děvečka a tak ji pocákal vodou. S touto epizodkou mi byl rázem bližší podstatně víc, než kdyby bylo explicitně napsáno “byl to dobře naložený flamendr”. Svět je obyčejný, zajímavým jevem jsou jedině všudypřítomné kukuřičné lány, aby se jimi bylo možné nenápadně přesunovat. 3) Láska je bohužel podána toporným způsobem. Samá velká slova a žádný život. Vztah vznikl v několika větách, dialogy jsou plné nepřirozeného patosu. Jako by to psala nepolíbená dívka dle svých krajně romantických představ. 4) Najdeme utrpení na všechny možné způsoby, osudy většiny zúčastněných stojí za řídké lejno a ústřední pár musí trpět hůř než v Dantově podání očistce. Každému ten vrchovatý náklad násilí nemusí sednout. Pozor na opakování. Často se nad nějakou událostí přemítalo pořád dokola, navíc podobnými frázemi. Číst potřetí stále totéž je otravné. Také v tom vzletném slohu občas skřípala stejná slova příliš brzy po sobě - některé odstavce byly zahlceny láskou, v jiných jemně pofukuje větřík, jemně ševelí tráva, jemně pleskají vlnky. Kritizuji, přesto hodnotím “Vítr z hor” kladně. Mám totiž negativní zkušenosti s rádoby “spisovateli” přehnaného sebevědomí, neschopnými dát dohromady kloudnou větu, natož logický děj. Tady by stačilo trochu se odvázat, ubrat na přednesu Mirka Dušína, dostat do textu jiskru humoru a byla bych se stylem naprosto spokojená. Inspiraci Gemmellem a Howardem lze jasně cítit, ještě přihodit drsný šmrnc Abercrombieho, nastudovat živé dialogy Sapkowskiho... prostoru ke zlepšení zůstává dost, ale první krok “Andyho Wildwooda” rozhodně není beznadějným šlápnutím vedle. Věřím, že za asistence správných múz má potenciál vystoupat vysoko nad současný průměr. Děkuji a gratuluji, já bych neměla odvahu otevřít svůj literární šuplík neznámým lidem (ani vlastní rodinu jsem do něj nepustila:-)). P.S.: Obálku by to chtělo vkusnější, tahle je jako z 90. let (grafická úprava obstojná, leč styl malby poněkud kýčovitý, póza hrdinů prkenná - zrovna jako láska Jona a Ya-ny).