Via Gemito

Tohle bylo opravdu bolavé čtení, kdy doufáte v dobrý konec. Složité vztahy a výlet do italské Neapole druhé poloviny minulého století nebyl zrovna snadné čtení a knihu bych doporučila těm, kdo mají rádi literaturu, která jde na dřeň. Hlavní postavy si totiž úplně nezamilujete, i když je možné, že to na mě působilo o něco hůř i z pozice matky.

Tahle kniha pro mě byla docela oříšek. Louskala jsem ji poměrně dlouho. Několikrát jsem se vracela, abych si určitou pasáž přečetla znovu a znovu, abych pochopila. Není to oddechověé čtení, kde vypnete a jen tak se pročítáte textem a uvolníte se. Takže to nebude literatura, kterou bych doporučila na dovolenou u moře a lelkování na pláži. Věřím, že autor odhalil něco, co ho léta užíralo a možná se mu dost ulevilo, když kniha spatřila světlo světa.. v textech del opravdu do hloubky a klobouk dolů za to, že světu bez okolků odhalil vlastního otce takového, jaký opravdu byl .. a že asi vyrůstat vedle něj nebylo lehké.. pro mnohé ovšem nebude lehké knihu dočíst, stejně jako pro mě..každopádně pokud milujete knihy, kde se v ledasčem autor pitvá, je toto čtení pro vás!

Mám velmi ráda italskou literaturu, a od Domenica jsem před časem přečetla jeho román Důvěrnosti, ze kterého jsem nejásala metry vysoko. Nicméně se říká, že Domenico Starnone by mohl být samotná záhadná Elena Ferrante, od které miluji Geniální přítelkyni, a proto jsem se rozhodla dát šanci autorově oceňované novince.Střepy na via Gemito jsou bezesporu literárním zážitkem, po kterém byste neměli sáhnout, pokud hledáte něco oddechové na čtení. Jedná se o velmi sugestivní vyprávění na které se musíte opravdu dobře soustředit. Kniha získala prestižní ocenění a po přečtení chápu, že si ho zasloužila, ale stejně tak, jako rozumím samotnému ocenění, rozumím i tomu, že tato kniha není pro každého. Neapol po 2. světové válce trpěl celou řadou problémů, lidé po válce nenašli klid a štěstí a čekal je ještě dlouhý kus cesty, aby mohli žít jakž takž normálně. Střepy na via Gemito bych přirovnala k několikadenní návštěvě starého příbuzného. Každý den se něco bude opakovat, a něco bude nové. Ovšem bez nějakého harmonogramu, historky přicházejí stejně tak, jako člověku různě na přeskáčku přicházejí na mysl. Nedá se upřít autorovi autobiografičnost, kterou do románu zasadil. Ovšem zcela tu chybí kapitoly, přímou řeč tu též hledáte jen sporadicky. Kdyby kniha byla kratší, určitě bych si ji užila více.