Vezmi mě domů

Staré známé téma návratu ztraceného syna do rodné vsi na pohřeb rodiče, konfrontace s realitou, už navždy polámané vztahy, které není možné napravit, jiné, které ještě napravit lze, nemoc druhého rodiče, změna životního stylu, to vše ale nesmírně decentní, umírněné, klidné a tiché jako pozdní letní odpoledne na místech, kde se zdaleka tak nespěchá. Námětem kniha až podezřele připomíná nejnovější Soukupovou (mínus děti), nicméně Carrasco si vystačil s mnohem decentnější plejádou emocí, problémů, bolestí, křivd... A přesto - nebo právě proto - mají ty jeho potenciál na první pohled sice jen tak proplout kolem, ale ve skutečnosti uvíznou na kůži jako skelná vata. Bolesti je v knize spousta. Touha hlavního hrdiny odejít, začít jinde, klidně od nuly, klidně za málo, klidně s obtížemi jen neobtěžkán tím, že mu život nalajnovali jinými, je zcela pochopitelná. Pochopitelný je i postoj jeho sestry. Všem jim budete rozumět, všechny je budete více či méně poznávat. Vezmi mě domů je jako vrnící, pospávající kočka, kterou hladíte. Je to klidný příběh, smutný, ale klidný. A pak ve chvíli, kdy to nečekáte, najednou zatne drápky a zahryzne se do hladící prstů, aby o odstavec dál už zase klidně předl a nechal vás překvapené a trochu ve střehu, připravené na další zásek, další kousnutí.

Malá zapadlá vesnice uprostřed rozpáleného Španělska není místem, které by lidem přálo v rozletu a v naplňování vlastních snů. Je to místo svázané konzervativním způsobem života, kde se mnohem více ctí tradice než osobní touhy. Hlavní protagonista Juan se přesně z takového prostředí snaží uniknout. Vydává se do skotského Edinburghu, kde navzdory značně obtížným začátků začne zapouštět nové kořeny. Osud však zamíchá kartami a donutí ho, aby se vrátil zpět do Španělska. Zemřel mu totiž otec a jeho matka začala ze zdravotních důvodů vyžadovat neustálou péči. "Vezmi mě domů" je malým rodinným dramatem o touze po novém, nezávislém životě navzdory rodinným vazbám. Kniha pokládá otázku, zda je cesta za vlastním štěstím ospravedlnitelná, když kvůli ní člověk opouští nemocného rodiče. Kde leží hranice mezi právem žít podle sebe a povinností pečovat o nejbližší? Příběh nesází na přehnaně dramatické události, výbušná gesta ani nečekané zázraky. Jeho síla spočívá v uvěřitelnosti a civilnosti celého vyprávění. "Vezmi mě domů" působí jako příběh, který by mohla prožívat paní stojící vedle vás v tramvaji, nebo muž, jehož záda sledujete ve frontě u pokladny. Nesnaží se šokovat velkými zvraty a ani předávat převratné myšlenky. „Pouze“ otevírá okno a umožňuje čtenáři na chvíli nahlédnout do života jedné obyčejné, ničím výrazné rodiny, jejíž členové mají bohužel naprosto rozdílné představy a potřeby. Poté, bez velkého humbuku, okno zase zavře a nechá na samotném čtenáři, co si z příběhu odnese. Kniha teď možná působí jako nudné čtení, rozhodně tomu tak ale není. Autor píše čtivě a je velmi snadné se naladit na jeho notu a nechat se unášet příjemně plynoucím textem. Běžné scény dokáže  podat poutavým způsobem a téměř vždy zakomponuje drobnost, díky níž získává scéna na emotivnosti. Celým příběhem se navíc vine jemná, melancholická atmosféra. Vezmi mě domů je knížka, kterou bych chtěl číst večer na konci srpna, usazený v křesle na verandě s výhledem na vybledlá obilná pole. Není to žádné zásadní dílo, které musí přečíst každý, rozhodně ale dokáže zpříjemnit letní večer. V hlavě mi sice nezanechala nic zásadního, času který jsem s ní strávil ale rozhodně nelituji. 3/5