Velrybí pád

Minimalistické vyprávění s atmosférou odlehlého velšského ostrůvku .... Tělo mrtvé velryby zde navodí rozlišnost přístupu k přírodě - vnímání situace místními obyvateli a komerce anglických etnografů, která přinese mladé Manod poznání o rozdílnosti kultur .... Tato kniha se bude líbit příznivcům panenské přírody a ekologům .... Každý civilizační zásah nechává následky .... Nepříliš mnoho stránek - ale hodně myšlenek ..... A jak píše Anna 13 - při čtení tohoto díla je nutné ztichnout a naslouchat .... A být vděčni za ten kousek země, kde ještě panují jiné hodnoty ....

Nový rok jsem odstartovala knížkou, která se ukázala být něčím jako literární zprávou o provedené sociální studii uzavřené komunity. Velrybí pád je komorní příběh, a přeci se na pouhých 150ti stranách představí celý ostrovní mikrosvět, co se "smrskl" na jednu osobu, hlavní hrdinku Manod - skrze její myšlenky, gesta, pozorování můžeš zkoumat celý zdejší společenský systém ... "jídlo, zvyky, svatby, pohřby, písně, pohádky, zemědělství, zvláštní příležitosti, místopis včetně místní kaple..." Je to dlouhý seznam, a přeci se tam všechno vešlo. Komplexní obraz jednoho mizejícího světa tak dáš dohromady z kratičkých zpráv o činnosti místní komunity, proložených osobním a osobitým vyprávěním Manod (která se zdá jediná dostatečně vzdělaná/chytrá podívat se kriticky na "svůj" ostrov), a zaznamenanými lokálními pohádkami a pověrami. Nenajdeš tu žádné barvité popisy, ani detaily popisující každodenní dřinu a přeci bude vše řečeno, jen musíš číst mezi strohými řádky. Nakonec opravdu stačila jedna mrtvola velryby rozkládající se na pláži, abys skrze ní poznal rytmus celého ostrova. A pak jsou tu ještě ti etnografové, co sem přijeli zkoumat a katalogizovat zanikající způsob života - aniž by plně pochopili jeho podstatu. Nakonec je to ale Manod, kdo stojí mezi světy, na té pomyslné hranici mezi pokrokem a tradicí. Není to první "ostrovní" knížka, co jsem přečetla, mám takové příběhy ráda, vypráví totiž většinou o starých světech, působí na mě trochu meditativně - vrací totiž ke kořenům, a trochu melancholicky - sleduješ totiž konec jedné éry - a lidé, co tam žijí, jsou nejspíš poslední svého druhu... jejich způsob života brzo bude/spíš je vidět jen v muzeu...