Román „Velekněžka“ s podtitulem „Léčba Římem“ se sice odehrává v historické době a s historickými osobami, přesto není historickým románem v pravém slova smyslu. Totiž žádné Anály ani historické dokumenty se nezmiňují o obyčejných lidech a téměř vůbec ne o ženách. Pokud si tato pozdní republika zakládala na demokracii, pak se týkala pouze mužů. Osud uprchlé bójské princezny, která si vysnila službu Vestálky v Římě, se proplétá s osudy známých římských rodin, okrajově i s mladým Juliem Caesarem, o jehož mládí neexistují žádné podrobné záznamy, a její neřímská výchova ji předurčuje ke srážce s tolik vychvalovaným systémem. Chce mít nezávislost ve volbě povolání a možná i v lásce. Hodlá být lékařkou, v tu dobu žádná žena v Římě praxi nevykonává a ani nesmí, natož velekněžka vázána zákony tabu. Tato odvážná žena prodělává změnu osobnosti na poli milostném i v profesi až k hořkému pádu. Nezávisle na běhu událostí vypráví o svém osudu římský otrok. Jeho vyprávění je dějem prokládáno tak, jak vidí svůj život v Římě on. Protnou se jejich osudy?