Knihu asi doporučuju začít (nebo navázat) přečtením 1-2 stran, načež se rozhodnete, jestli na ni zrovna máte náladu, nebo někdy příště. Podle toho vám čtení bude buď hezky plynout, nebo tavit mozek. Píše to slečna, která nezastírá, že je stará panna a řeší, co se sebou (omlouvám se, pokud přijdu na nějaký hezčí opis, komentář přikrášlím), a vydává se po stopách obdivované dávné básnířky z japonského císařského dvora. Varování: Kniha ve vás bude budit chuť sepisovat seznamy, i když vás to třeba nikdy dřív nenapadlo. Ona tam nějaká inspirace je, ne že ne.

Mia píše stylem, který není úplně pro každého. Ze stránek křičí její nemainstreamová povaha, a také to, že celý život hledá sebe a svoje místo ve světě (a nejspíš už navždy bude). Jistá prázdnota prožívání vnějšího života je tak nahrazena bohatým vnitřním světem a hlubokým rozjímáním. Rozumím jí, jsem taky taková. Už dříve jsem četla Miinu předchozí knihu "Ženy, které mi nedají spát", takže jsem tušila, co můžu očekávat od této. A nezklamala mě. Dílo je vlastně pátráním po historické postavě, o které není známo téměř nic. Mia se proto vydává do Japonska a snaží se skládat střípky tajuplné mozaiky života ženy, Sei Šónagon, která žila o tisíc let dříve. Do toho vplétá svoje vlastní zažitky i zcela lidské slabosti (zahlcení, prokrastinaci). Nakonec, stejně jako to bylo lehce naznačeno v jejím předchozím díle, mizí hranice mezi Miou a Sei, a Mia zjišťuje, že vždycky existoval ženy, které nebyly mainstreamové, nikam nezapadaly, a přesto žily (svým způsobem) neobyčejný život. Změní se naše světské tápání ve chvíli, kdy to akceptujeme? Mio, jsi teď, deset let od napsání této knihy, alespoň trochu šťastná? Kniha se tak nejspíš bude líbit především ženám, které nežijí průměrný život, nemají závratnou kariéru, nepodařilo se jim najít partnera a založit rodinu, připadají si v tom samy, trápí je to a hledají nějaký smysl své existence. Doporučila bych ji také všem složitým duším s alespoň elementárním zájmem o historii, cestování nebo Japonsko.