Väzňov trón

Ukradeného Dědice jsem si užila moc a ve druhém díle mi připadá že Holly vzala všechno tak nějak letem světem. Samozřejmě styl psaní má jedinečný a že jejich světy jsou kouzelně propracované a postavy, v tomto případě Doubek a Wren, jsou naprosto originální. Musím ale přiznat, že mi docela chybí Jude a Cardan protože jejich dějová linka a celkově série krutého Prince byla dech beroucí. Tohle je spíš jen takové příjemné odpočinkové čtení. Za mě s příliš urychleným koncem na pár stránkách . Jsem zvědavá jestli bude autorka pokračovat v tomto světě.

Vězňův trůn je za mnou. A upřímně? Bylo to ve výsledku takové, jaké jsem čekala. Nic mě nepřekvapilo ani pozitivně, ani negativně. Možná jsem trochu zklamaná, protože jsem tajně doufala, že se z knížky nakonec přece jen vyklube něco víc. Ne že by byl Vězňův trůn vyloženě špatný. Už v předešlých knihách nám Holly Black dokázala, že psát umí, a že tento svět krutých víl rozhodně stojí za prozkoumání. Při porovnání s původní trilogií mám ovšem pocit, že se autorčin styl psaní mírně zjednodušil a postrádá nějakou hloubku. Už v Dědicovi jsem si toho všimla, tady to bylo ještě mnohem výraznější. Celý příběh byl jednodušší než u předešlých knih. Mně osobně přišla zápletka naprosto zbytečná a násilně vynucená, postavy se často chovali dost nelogicky, což je prvek, který jsem v knihách Holly Black dříve nikdy nezaznamenala. Atmosféra byla super. Jak už jsem řekla, tento svět má zkrátka své kouzlo a drží pospolu i takto nedokonalý příběh. Co se hlavních postav týče, nevím no, zkrátka mi nesedly. Jude a Cardana prostě nikdo nenahradí. Mimochodem, jejich účast v příběhu byla jedním z velkých přínosů. Shledat se s jejich o osm let staršími verzemi bylo nejen příjemné, ale také velmi zajímavé. Jejich vztah považuji za definici od nenávisti k lásce a jeho vývoj bylo skvělé pozorovat. To se ovšem o vztahu Doubka a Wren říct nedá. Ten je vyloženě vynucený, vznikl v podstatě během pár kapitol a já z něj celou dobu měla pocit, že ho tam autorka začlenila jen proto, že se to od ní čekalo. Co se konce týče, byl ucházející. Ačkoli podle mě byl celý konflikt trochu nelogický, ukončen byl celkem epicky, jak to autorka umí. Tu poslední kapitolu si mohla odpustit, ale budiž. Abych to shrnula: jsem ráda, že je to za mnou. Chvílemi mě to vůbec nebavilo, v druhé půlce jsem byla do příběhu více zabrána, stále jsem ale při čtení příliš necítila. Špatné to ale taky nebylo, napsané a popsané to bylo pěkně a myslím, že jako opětovné shledání s tímto světem to bylo fajn. Nic moc, ale fajn.