Objednávka

Soutěžte o čtečky PocketBook! Hrajeme do 30.11.

Válka nemá ženskou tvář

93 % (228)

E-kniha - pdf, epub, mobi

Ihned ke stažení

Jak stáhnout e-knihu a možnosti platby

259 Kč

Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků stovek rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se ženami...
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“,...

Válka nemá ženskou tvář

pdf, epub, mobi

259 Kč

Podrobnosti

O knize

Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků stovek rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny vstoupily do armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek je nepatetická a hluboce lidská a vytváří působivé...
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků stovek rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami....
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků stovek rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny vstoupily do armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek je nepatetická a hluboce lidská a vytváří působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla poprvé vydaná v Sovětském svazu roce 1984 (o dva roky později pak také v českém překladu). Toto první vydání však bylo zmrzačeno řadou cenzorských zásahů. A tak se Světlana Alexijevičová ke knize po sedmnácti letech, a pak ještě znovu, po dalších dvanácti letech vrátila, zbavila ji dobových škrtů, doplnila o zápis svého rozhovoru s cenzorem, o úryvky ze svého deníku z doby, kdy knihu psala, a v roce 2012 vydala v nové, přepracované podobě. V této definitivní podobě vychází nyní poprvé i v českém překladu.

Hodnocení

93%

(228)

Hodnotilo 228 čtenářů
Ve spolupráci s
Ve spolupráci s Databazeknih.cz

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Recenze

Čtenářská recenze

15

19.2.2019
„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale...
„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to...
„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale předat pocity oněch dní?“ Mimořádně sugestivní způsob vyprávění, jako u paní Světlany pokaždé – tohle už byl můj čtvrtý román a stále se mi to neokoukalo, stále to vnímám velmi intenzivně. Už samotný popis válečných útrap by k zážitku stačil, ale tahle kniha má něco navíc – dosud opomíjený pohled žen, pohled kombinující nezbytnou válečnou drsnost a něhu. Pohled osob, které nebyly vychovávány k tomu, že budou se zbraní v ruce bránit vlast, které museli se zahájením války odhodit svoji ženskost – to je pohled zákonitě jiný a je moc dobře, že ženské hlasy mohly zaznít. Zaujaly mě zejména dvě věci: - Ruské vlastenectví. Zjevná ochota upřednostnit zájem národa nad vlastním pohodlím, nad životem, nad životem svých blízkých. Je to zároveň obdivuhodné a musíme za to děkovat (protože bez tohoto enormního nasazení by dost možná nebyl Hitler poražen), ale zároveň z toho jde strach – když si uvědomíme, že tato slepá oddanost také znamená nekritickou podporu ruské (nebo dříve sovětské) mocenské agrese. - Role žen po kapitulaci a jejich zapojení do poválečného života: velká většina respondentek se shodla, že se po návratu domů nedočkaly vděčnosti, ale byly vyčleněné ze společenského života; nebyly přijaty ani muži, ani ženami. To mi přišlo hodně smutné a nezasloužené. A ještě jeden postřeh, který je trocho mimo téma knihy, ale možná je zajímavý: V řadě případů je z výpovědí sovětských žen patrné, že na stejnou válečnou událost reagují zásadně jinak (Jedna není schopna vidět krev a druhá naopak je imunní vůči pohledu na libovolně těžké zranění. Jedna není schopna se setkat s bývalými kolegyněmi z fronty a jiná se zase cítí dobře jen ve společnosti bývalých spolubojovnic. Atd.). Připomíná mi to, že není možné zaměnit osobní zkušenost (byť intenzivní a na vlastní kůži zažitou) s obecným závěrem, že z konkrétní jednotlivé zkušenosti není možné vyvozovat pravidlo. A ještě jeden ženský hlas: „Já nechtěla zabíjet, určitě jsem se nenarodila proto, abych zabíjela. Chtěla jsem se stát učitelkou. Jenže pak jsem viděla, jak fašisti vypalují vesnici... Nemohla jsem ani nahlas vykřiknout, ani plakat, protože jsme byli na průzkumu a zrovna se dostali do blízkosti té vsi. Mohla jsem se jen kousat do rukou; rozhryzala jsem si je do krve, do masa, a jizvy po vlastních zubech už mi zůstaly. Vzpomínám si, jak strašně ti lidi křičeli... Nebo krávy... Dokonce i slepice křičely... Měla jsem pocit, že všechno živé volá lidskými hlasy. Že to hoří a křičí. To nemluvím já, to mluví moje hoře...“ Valentina Ivanovna Ilkevičová, partyzánská spojka
Číst více Číst více

Čtenářská recenze

12

28.12.2020
Smutné čtení, z pohledu obyčejných žen. Jejich vyprávění se do značné míry shodují, byť každé je jedinečné a dokresluje realitu, která se jim vtiskla do paměti, a se kterou žijí nadále. "Válka zabíjí čas, drahocenný lidský čas." Jsem ráda, že těmto ženám dal někdo příležitost říct svoje příběhy (byť někdy patetické a tendenční), protože je to zajímavý materiál k zamyšlení. A neměly to ty ženy vůbec...
Smutné čtení, z pohledu obyčejných žen. Jejich vyprávění se do značné míry shodují, byť každé je jedinečné a dokresluje realitu, která se jim vtiskla do paměti, a se...
Smutné čtení, z pohledu obyčejných žen. Jejich vyprávění se do značné míry shodují, byť každé je jedinečné a dokresluje realitu, která se jim vtiskla do paměti, a se kterou žijí nadále. "Válka zabíjí čas, drahocenný lidský čas." Jsem ráda, že těmto ženám dal někdo příležitost říct svoje příběhy (byť někdy patetické a tendenční), protože je to zajímavý materiál k zamyšlení. A neměly to ty ženy vůbec lehké, jak za války tak bohužel i po válce. "Nejvíc zraňuje člověka to, že nás vyhnali z velké minulosti do nesnesitelně malé současnosti."
Číst více Číst více

Čtenářská recenze

12

16.11.2019
Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou! Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší. Tato kniha to plně potvrzuje. Autorka v ní dala prostor sovětským veteránkám z druhé světové války k vyprávění svých příběhů, kdy do války odcházely mnohdy ještě v dívčím věku, počínaje stříháním copů a konče válečnými útrapami, zvěrstvy a...
Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou! Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší....
Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou! Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší. Tato kniha to plně potvrzuje. Autorka v ní dala prostor sovětským veteránkám z druhé světové války k vyprávění svých příběhů, kdy do války odcházely mnohdy ještě v dívčím věku, počínaje stříháním copů a konče válečnými útrapami, zvěrstvy a krutostmi, ale i úžasnými projevy lidskosti. Setkáváme se tu s příběhy odstřelovaček, dělostřelkyň, zdravotnic, partyzánek a dalších, jejichž vyprávění z knihy vytvářejí komplexní obraz války se vším, co k ní patří. Vůbec nezáleží na tom, že se jedná o výpovědi sovětských vojaček. Tato kniha je především o lidech a lidskosti. Když už náhodou v některé výpovědi přišla řeč na ideologii, bylo i toto téma skvěle vyváženo – zatímco jedna žena vyprávěla o tom, jak jí víra ve Stalina pomáhala přežít, o několik stránek dále se dočteme o jiné ženě, jejíhož muže den po návratu z války odvedla NKVD. Jedná se o čtení až remarqueovsky protiválečné, velmi emotivní, smutné, kruté, ale přitom tolik lidské... Právě proto je potřeba takovéto knihy číst. Těším se na další autorčiny knihy. „Dříví jsem v životě asi viděla míň než mrtvol… A jak strašný býval boj zblízka, boj muže proti muži… S napřaženým bodákem. Člověk z toho kolikrát až začínal koktat a trvalo několik dní, než se mu vrátila normální řeč. Copak tohle může pochopit někdo, kdo tam nebyl? Jak se to vlastně má vyprávět? Jak se u toho tvářit? Tak mi sama řekni: jak se mám tvářit, když ti vykládám takové věci? Jiní to dokážou, ale já ne. Já pláču. A přitom je toho zapotřebí, aby to tu zůstalo. Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil...“
Číst více Číst více

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat