V zajetí Pradávných

Jsem jedna z těch, která si přála díl s Jinxem Stillwoodem (32) a ještě jsem raději, že autorka žádosti svých čtenářek vyslyšela a vrátila nás zpět k Woodlandské smečce. Ze začátku jsem si sice říkala, jak mohla Bohyně vybrat zrovna Rebeccu (22), ale v průběhu děje a odlupování jejích jednotlivých vrstev to nemohlo dopadnout lépe. Člověk, který má rád kočky a děti, navíc u jednoho z nich dostane přezdívku "Holka Malšmeloun", má něco do sebe. Beta, který byl vždy přítomný a ochotný, navíc dlouho zahleděný do již zadané Ayly si asi takové torpédo ve výsledku zasloužil. Tento bonusový díl je adekvátnějším rozloučením.

Upřímně? Potřebovala jsem si zavrčet, zachumlat se do kožešiny a na chvíli vypnout… a přesně tohle jsem dostala Tak tenhle díl začíná dost zostra. Rebecca totiž nemá v plánu vlkouše svádět… ale zabít. Jenže pak do toho vstoupí to jejich pouto – a je konec. Neodbytný, spalující, otravný tak, že bys to nejradši vyřízla z těla… a přitom přesně víš, že nechceš. A ty jen sleduješ, jak se z „zabiju tě“ pomalu stává „sakra, proč tě chci svlíknout?“ :D Odstavení do území, kde má být sama? To zní hezky… ale jen do chvíle, než si pouto řekne svoje. Protože vlkouš s ní prostě bude, ať se děje cokoliv. Co tenhle díl táhne nahoru, je jejich dynamika. Rovnocenní partneři, žádné ústupky zadarmo. Jiskří to mezi nimi pořádně a občas to odnese i vybavení místnosti :D. Úplněk pak konečně přinese uvolnění, které oba potřebují. Všechno do sebe zapadne… aspoň na té fyzické úrovni. Protože jasně – těla si rozumí až moc dobře. Ale hlavy? Srdce? Tam to pořád drhne. A právě tohle mě na tom bavilo nejvíc. Nejde jen o vášeň, ale o to, kdy si konečně přiznají, že to mezi nimi není jen o chtíči. Že možná… bohyně se nemýlila. Jako závěr série to funguje. Má to tah, energii a přesně ten vibe, kvůli kterému jsem se do vlkoušů pustila.