V pasti smrti

Tak jo. Hlásím další přírůstek do mé sbírky divnoknih. A tahle si tam svoje místo rozhodně zasloužila :D. Do téhle knihy jsem šla hlavně kvůli zajímavému námětu. Žena v kómatu, která jako duch sleduje vlastní případ a snaží se přijít na to, kdo jí ublížil? To znělo opravdu slibně. Přiznám se ale, že ze začátku jsem měla trochu problém s tempem. Některé věci se odehrály tak rychle, že jsem se v tom všem nestihla pořádně zorientovat. Chybělo mi víc prostoru pro atmosféru a vysvětlení toho, co se vlastně děje, včetně toho, proč je Kyra spojená zrovna se Sonerem. Jenže pak se něco změnilo. Rozjelo se vyšetřování, Kyra začala objevovat stopy, které ostatním unikaly, a já se přistihla, že otáčím stránky mnohem rychleji, než jsem původně čekala. Líbilo se mi i prolínání vzpomínek, pocitů déjà vu a postupné odhalování pravdy. A pak přišel konec. Nechci prozrazovat vůbec nic, protože právě u téhle knihy je nejlepší nevědět předem víc, než je nutné. Jen řeknu, že po dočtení jsem několik minut seděla a snažila se srovnat si v hlavě, co se to vlastně stalo. Pořád úplně nevím, jestli ten závěr miluju, nebo mě dokonale rozhodil. Možná trochu od obojího. Každopádně poslední věta, která mi po dočtení běžela hlavou, byla: „Doprdele, je po mně.“ :D

Nevim jak začít , je to krátké a fakt hodně čtivé. Ale jako kdo tohle vymyslel? Poslední třetina je fakt dost mimo… jako když tam chcete nacpat všechno možné ,jako když pejsek a kočička vařili dort. A vyšlo z toho něco hodně hodně divného