V klášteře

" když jste vstoupili do vybíleného prostoru, ticho vás zahalilo jako plášť a něco ve vašem srdci se rozeznělo, začalo zpívat do toho ticha. Věděli jste, že vám někdo naslouchá. Někdo tam byl a čekal, aby se vám mohl celý odevzdat, na oplátku za vaši pozornost..." jak tak koukám na ostatní hodnocení, zas jdu trochu proti proudu. Mě se Catherinina zpověď líbila moc. A hodně jsem jí rozuměla. Jsem věřící, mám řeckokatolické kořeny, praktikuji i římskokatolicky. Ale v životě mě netáhlo do kláštera. Rozumím autorčině cestě hledání, úplně jsem ji chápala. A své prožitky, vjemy, pocity dokázala velice uvěřitelně přenést i do knížky. Křehká, hledající, nalézající. Často mám pocit, že čím je člověk křehčí, slabší, tím spíš ho přitahuje víra, potažmo nějaká forma náboženství. Hledá, krouží, popslouchá volání, snaží se odpovídat...a Cathy naslouchala. Velice odhodlaně si zvolila svoji cestu, plná ideálů a nadšení. A potkala se s realitou. S tím, že i mniška je jen člověk. (mně toto slovo nevadilo - u nás na Slovensku sa rádové sestry označujú ako mníšky... zároveň s krátkym i mi pripomínalo motýľa - bekyně mniška :))) Vůbec mi nepřišlo, že by Cathy byla ukňouraná a stěžovala si. Spíše mi přišla lidsky dezorientovaná v systému, do kterého se dobrovolně vmotala.. místo bezbřehé lásky a pochopení našla formální vztahy a notnou dávku pokrytectví. Papežštější než papež...jak se to říká ? že cesty do pekla jsou dlážděné dobrými úmysly...takto to možná začlo...a končlo to rozkladem akensidské komunity, několika zhrouceními (věřím v ty dispozice, které holky už měly v sobě..) a Cathyným útěkem... aby se pak vrátila. Měla volání v sobě. Naslouchala hlasu. Ale protože cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ani ta její nebyla tak jednoduchá a rovná. Klášter jí hodně dal, něco vzal. Živě jsem vnímala její malé radosti a pak bezmoc. Nevědět, na koho se obrátit. Volat a nebýt vyslyšená...uvězněná v kruhu. Věřím, že řády, které pracují s lidmi, mají zas jiné bolístky, a zároveň větší možnost interakce, očistného hovoru, ventilace. V podstatě všeho, co v Akenside selhalo. Catherine popsala svůj příběh. Nic víc, nic míň. Zkušenost, za kterou jí děkuji. Byl to nevšední čtenářský, lidský, ale i duchovní zážitek. Tak to vnímám já. Čistých 5* a smekám před Cathynou vůlí a odpovědí na volání. Howgh !

Porovnávala jsem s Jeptiškou od Diderota. Rozdíl ve stoletích v náboženství nic moc neznamená. Zajímalo mě, co vede moderní ženy ke konverzi a následně k takovému hroznému životu. Tady to byla ztráta otce i tohle - citát: "Proč trávit život přemýšlením o svém těle, když máte duši? Proč se zajímat o konečné, když se vám nabízí nekonečné?" Nevím, ale myslím, že většina vystřízliví a ztratí to počáteční nadšení z askeze mnohem dřív.