V dálavách světů

O Stanko Vrázovi toho vím pramálo, tak je čas se s naším dávným nadšeným cestovatelem seznámit... Vsadila jsem na tento výbor z jeho cestopisných knih, kvůli pestrosti a zajímavosti. Výbor Škvoreckých je docela zvláštní, především začátek knihy ze západní Afriky je dost děsivý - Vráz se měsíce potýkal se všemožnými chorobami a povětšinou smrtelnými (černoši se těšili, až konečně umře, aby si rozdělili jeho majetek) - především samozřejmě malárií (ale chinin samozřejmě znal a bral, aspoň v rostlinném balení), ale i jinými podivnými záležitostmi, asi taky v souvislosti s tropickými deštivými dlouhými epizodami. Takže pár stránek tohoto stylu a čtenář ho jen lituje (na mizině, o hladu, v zimnicích, bez léků a lékařské pomoci, spíše v nepřátelském domorodém prostředí bez valné opory - i třeba jako první běloch mezi domácími černochy) a pak přestává chápat, co tam vlastně pohledával - poháněl ho totiž čistě jen zájem o cizinu, žádná odborná práce v to nebyla. Teprve dál v africkém vyprávění trochu ubude neduh, zato přibude podivných až děsivých domorodých praktik... Jako návrat do dob už dávno minulých, jak co do navštívených míst (rovníková Afrika, rovníková Amerika, Borneo aspol.), tak způsobů cestování je to docela zajímavé, byť útržkovité čtení. Slibovaných fotografií a ilustrací je ovšem v celé dost dlouhé knize jen maximálně deset. A to včetně nejasných mapek. Čtení to také není úplně hladké, autorův styl byl (asi) zachován, proto až moc přechodníků a trochu jiná toponyma, než jaká používáme dnes.