U mne je vždy otevřeno

„Já mám jednu dogmatickou jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby. Bůh je v životě každého jednoho. I když byl něčí život katastrofou, i když je rozbitý neřestmi, drogami nebo čímkoliv jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě. I když je život člověka polem plným bodláčí a plevele, vždy je v něm i prostor, na němž může vyklíčit dobré semeno. Je třeba důvěřovat Bohu.“ Pro pořádek je třeba uvést, že tento knižní rozhovor vlastně není knižní rozhovor :-) Otec Antonio se s papežem Františkem sešel třikrát a samotné povídání by více než 150 stran knihy nenaplnilo – jedná se tedy víc o jakéhosi komentovaného průvodce jejich setkání, autentická slova Svatého otce jsou doplněna úvahami, zařazována do kontextu jiných Františkových výroků a činů. Přesto kniha nepůsobí dojmem uměle nastavované kaše, kdepak. Kniha je napsána čtivě a přístupně pro běžného (nejen katolického a vlastně nejen křesťanského) čtenáře, aniž by František slevil z obvyklé hloubky nebo naléhavosti. Jedinou výjimkou byla pasáž o speciálním jezuitském poslání, tam nám to bylo asi tematicky docela vzdálené. Každopádně: Kniha nabídne Františka zase trochu jinak, než jak ho známe z jeho kázání a papežských dokumentů, kde je sice také velmi lidský a otevřený, ale musí vážit každé slovo. Mimochodem: já třeba až do včerejška nevěděl, že František „velice miluje“ Dostojevského a obdivuje obrazy Caravaggia :-) „Je potřebná církev, která se nebojí vstupovat do jejich noci. Je potřebná církev, která je schopna potkávat lidi na jejich cestách. Je potřebná církev, která se dokáže zapojit do jejich rozhovorů. Je potřebná církev, která dovede vést dialog s těmi učedníky, kteří, prchajíce z Jeruzaléma, jen bezcílně bloudí sami se svým vlastním rozčarováním a zklamáním z křesťanství, jež považují už jen za neúrodné pole, pole neplodné a neschopné přinášet smysl.“