Tvoje tvář s hebkým odrazem

Skvělá knížka drobných próz, z nichž některé, zvláště ty experimentálnější, „vykloubenější“ nezapřou autorčin básnický rukopis. Řada z nich pracuje s absurditou, vržeností postav do jakési fatální, bludné situace, v níž jsou mnohem spíš loutkami než konateli. V tomto ohledu mají silně kafkovskou (jakkoli si uvědomuji, že je to značně otřepaný a nadužívaný přívlastek) atmosféru. Čiší z nich nesmírná bezvýchodnost, obludná, ale bizarnost dění a podob postav i prostorů toto trochu ohlazuje, takže ve výsledku nepůsobí tak drásavě. K těm prostorům mě ještě napadá, že jsou nejen cizí (povšimněme si, že v knize nikdy nesetkáváme s domovem či vlastním „místečkem“ v pravém a příznivém slova smyslu), lhostejné a chladné, ale leckdy mají vysloveně podobu labyrintů, velkých a spletitých budov, v nichž se protagonisté potácejí. Přičemž právě tato nemožnost odejít, vyjít ven, opustit určitou situaci, určitý život či koneckonců vlastní osobu, existenci, tělo, kůži tvoří pojítko se silnou a výraznou linkou, která dominuje části textů, které bych označil jako „sociální“. Jejich obsahem a sdělením – dodejme že potřebným, byť na prostoru takto malé knížky možná až příliš opakovaným – je kritika společenských poměrů, pojatá ve vztahu k lidem v prekérních pracovních pozicích v literatuře, kultuře a médiích. Jejich nedůstojné hmotné a životní podmínky, o nichž autorka píše patrně z vlastní zkušenosti s působením v literárním provozu, kulturní sféře a televizi, totiž generují situace stejně bezvýchodné, absurdní a bludné jako v případě oněch výše popsaných fantaskních, „kafkovských“ próz. Člověk si až posteskne, že některé autorkou nadhozené situace nejsou rozepsány do podoby delší povídky nebo klidně i románu. Stančáková totiž dovede velmi rychle vtáhnout do situace a děje.