Třicet pět večírků

Výborné čtení, kdo má rád knihy Patrika Hartla, neměl by tuto knihu minout, bude určitě spokojen. A já obdivuji, jaký má tato autorka tematický rozptyl, každá její kniha je totiž úplně jiná, společným jmenovatelem však zůstává čtivost, tu mají v sobě všechny. Opravdu s mírným úsměvem jsem sledovala tu kroniku posledních 35 let , hrdinové byli asi " jen" o desetiletí starší než já a tak jsem se s dějem uměla skvěle ztotožnit. A je jen ku prospěchu, že mimo manželských,mimomanželských, kamarádských a rodičovských vztahů jsou zde zmíněny i některé události, které jsme všichni zažili. Nutné říci, že já to prožívala podobně jako hrdinové, tak mi to bylo, samozřejmě, blízké. A je také nutné říci, že autorka ukazuje ženy jako ty více životaschopné, které častěji berou osud do svých rukou tak, jak se časem mění partnerské soužití, ubité ztrátou intimity, osobnostním nastavením, starostmi a hlavně stereotypem, který zákonitě po desetiletích ve vztahu přichází. Ale není to žádná velká depka, početla jsem si prostě skvěle a posílám velké doporučení. A není to ani žádná náročná literatura, ale na tu si ani nehraje. Občas se ale v některé postavě či situaci poznáte a to není nikdy na škodu, minimálně to povede k zamyšlení i nad vaším životem :-).

35 rokov. 35 večierkov s partičkou kamarátov. Celý čas som si v duchu hovorila, veď je to len také zo života. Ale napísať niečo "zo života" tak, aby to pôsobilo prirodzene a nenásilne, je umenie. Bavila ma koncepcia knižky, dej a ešte je to celé "podmáznuté" hudbou Psích vojákov. "Hej, hej, jsem mladej:)." Páčilo a čítajte. Pořád ale nevěděl, jak docílit toho, aby se společenský rozhovor posunul do důvěrnější fáze. Eda už do té fáze dospěl. Jeho levá ruka objímala blondýnu kolem ramen a pravou jí přiložil ke rtům panáka becherovky. Když skleničku naklonil, kapička průsvitně žlutého likéru jí stekla do výstřihu. „To je hrozná škoda, to je plýtvání národním bohatstvím,“ prohlásil, naklonil se, aby ji slízl, a holka ho se smíchem naoko odstrčila. Marek tohle nechápal. Kdyby se o to pokusil on, každá holka s křikem uteče. Zdálo se mu, že mezi konverzací a osaháváním je pro něj nezdolatelná propast, kterou Eda překonával jedním elegantním skokem. „Musíš se tvářit, že o nic nejde,“ poučoval ho, ale Marek toho nebyl schopný. Šlo přece o všechno. „A poznáš, kdo je opravdu blázen a kdo je normální?“ vyptávala se. Tuhle otázku nedostal poprvé a nechtěl opakovat klišé o tom, že nikdo nevíme, co je vlastně normální, a všichni jsme tak trochu blázni. „Jasně. Když jsi blázen, máš na sobě pyžamo a župan a na nohách důchodcovský bačkory. Většinou jenom sedíš a čumíš před sebe, a když je po návštěvních hodinách, somruješ u ostatních bláznů cigára. Když jsi trochu schopnější blázen, nenosíš bačkory, ale gumový pantofle, co pleskají po dlaždičkách, a cigára máš vlastní. A když jsi normální, máš taky gumový pantofle a svoje cigára, a ještě k tomu bílej plášť a předepisuješ těm ostatním léky.“