Tolerantní výchova

Maminky přečtou, co se dá. Názory se vyvíjejí a snaha, připravit potomka, na jeho srart je silná motivace. Pro koho je tato kniha přínosem.? Pro autoritativní povahu asi ne, ani ne pro volnomyšlenkáře bez pravidel. Mě se líbí a záleží jen na nás, co si do života pustíme a co ne, tak ať je to Vaše volba, vždy je správná.

Začátek mě bavil. Líbily se mi příklady autokratické, tolerantní a demokratické výchovy a překvapilo mě, kolik podobných rodin a situací znám ze svého okolí. Škoda ale, že spousta zajímavých témat zůstala jen načatá a podle mě tam mohla být mnohem větší rozmanitost. Chyběly mi třeba různé nezdravé výchovné vzorce – když se od holky očekává, že bude hodná, slušná a nebude se vztekat, zatímco u kluka se stejné chování toleruje, nebo naopak když kluk nesmí brečet a musí být tvrdý. Stejně tak situace, kdy dítě kvůli nezralému rodiči předčasně dospěje, převezme jeho roli nebo se začne starat o rodiče. Nebo když rodič kvůli vlastnímu pohodlí a egu dělá něco, o čem ví, že dítěti škodí. Měla jsem zkrátka pocit, že většina příkladů pochází z víceméně normálně fungujících rodin. Přitom právě u složitějších vztahů a nezdravých vzorců bych čekala větší hloubku. Některá témata mě opravdu zaujala, ale autorka je často jen načrtla a už se jim dál moc nevěnovala. Od druhé poloviny mě navíc začalo čím dál víc rušit, jak autorka některé situace podává. Občas jsem mezi řádky cítila nenápadné rýpnutí do rodičů a postupně jsem měla pocit, že spíš prosazuje svůj pohled. Z toho pevného a laskavého přístupu jsem postupně začala mít pocit, že se spíš jedná o cukr a bič. Celkově mě tedy začátek zaujal, ale postupně mi začala chybět větší hloubka, pestrost témat a širší pohled na to, co všechno může ve výchově a v rodině fungovat.