To dáme, dědo!

Tři kraťoučké veselé příběhy o tom, co všechno lze zažít s nejdědou, který má na vnoučka čas a ještě nezapomněl, jaké je to být dítětem. Četla jsem knížku naší tříleté a pětileté holčičce a té se líbila nejvíc kapitola "Jak jsem pokousal a byl jsem pokousaný". Doporučila bych to hlavně klukům jako první čtení ve škole. Milé a vtipné čtení, líbily se nám i ilustrace pana Vostrého. "Vzkaz vnoučatům: Ať děláte s dědou a babičkou cokoliv, nikdy to není zlobení. Ať děláte cokoliv s rodiči, vždycky je to výchova! Správná babička a správný děda se nikdy nebudou snažit vás vychovávat, vědí, že se jim to s vašimi rodiči nepovedlo, s takovým nesmyslem tedy už nemíní ztrácet čas."

Jedna * za nápad vyprávět příběhy jednoho vnuka a jeho dědy Nejdědy. Ale proč to, probůh, nemohlo zůstat v té rovině, že vnuk s dědou zažívají dobrodružství, nicméně normální? Co je špatného třeba na skákání v peřinách, nebo na výletě zakončeném přespáním v lese pod širou oblohou? Copak se i v takových "obyčejných" chvílích nemůže stát něco neobyčejného? Jsem pro každou špatnost, ale tohle bylo tak strašně přitažené za vlasy, že se to skoro nedalo číst. Bohužel nemůžu doporučit.