Temnota v nás

"Dark romance" aneb parazit, který se musí nasáčkovat všude. Po prvním díle, který sledoval cestu lady Alessandry na královský trůn, se přesuneme za její starší sestrou - vévodkyní Chrysanthou. Chrysantha je stejně jako její mladší sestra velmi ambiciózní a za svým cílem se nebojí jít ani přes mrtvoly, což skutečně zrealizuje, když urychlí odchod ze světa svého starého chlípného manžela. Po jeho smrti se Chrysantha konečně může nadechnout svobody a začít si užívat nejen života ale i bohatství, které po svém choti zdědila. Naneštěstí, tato idylka nemá dlouhého trvání. Na jejím panství se záhy objeví mladý muž jménem Eryx, který tvrdí, že je vnukem zesnulého vévody, a tudíž i právoplatným dědicem veškerého majetku. A co je ještě horší - Chrysanthu na svém panství nechce. Naši hrdinku div netrefí šlak, když se jí její sen o bohémském životě v přepychu začne doslova rozpadat před očima. Poněvadž však oplývá velkou houževnatostí a tvrdohlavostí, usmyslí si, že se toho, co jí právem náleží, nevzdá bez boje. A pokud na to dojde, bude klidně i znovu vraždit... I přestože mi subžánr "dark romance" přináší svou existencí stejné potěšení jako cestování vydýchanou MHD plnou zapocených lidí, jsem ve svých recenzích upřímná a tím pádem musím říct, že mě druhý díl duologie Tiene medzi nami zpočátku bavil. Autorka Tricia Levenseller má čtivý styl psaní, který okořenila dobrým humorem a špetkou napětí. Jak se dá předpokládat už z anotace, velkým tahounem tu byla romantická linka (ano, samozřejmě se jednalo o "hate to love"). Z mého pohledu fungovala dobře - chemie mezi Chrysanthou a Eryxem sršela vztekem a nevraživostí a její proměna byla velice pozvolná, což přispívalo k uvěřitelnosti. Velkým plusem pro mě byla i slovenština, díky níž spousta vět a výrazů vyzněla ještě lépe a vtipněji než v češtině. "... Radšej budem tráviť čas s divou sviňou než s týmto chlapom..." Také se mi líbilo, jak se Chrysantha snažila urovnat vztah se svou sestrou a jak zajímavě bylo vykreslené její pátrání po Eryxově pravé totožnosti. Jako poslední chválím autorčinu soudnost a zdrženlivost v případě popisů - nesklouzla k žádným explicitnostem. Tolik k pozitivům. A teď negativa. Zaprvé - ústřední postavy. Jak v prvním díle tak i v tomto byly hl. postavami osoby s "morally grey" charakterem. Takové sebestřední, povrchní a násilné "hrdiny" nemám ráda, poněvadž se jim nedá fandit a de facto mě ani neláká o nich číst. (Pozor - není to to samé, jako když čtete o postavě, která je zpočátku zlá a postupně se vypracuje a změní k lepšímu. Proti tomu samozřejmě nic nemám - naopak se jedná o inspirativní a povzbuzující příběhy, nicméně v "dark romancích" se s tím setkáte jen VELICE zřídka. Což je jeden z důvodů, proč tento subžánr nemám ráda. Postavy neprojdou "pozitivním" vývojem a v závěru knihy tudíž máte stejné (ne-li horší) zmetky jako na začátku.) Zadruhé - novodobé trendy. Najít v dnešní tvorbě knihu, která by neobsahovala nějaký trend, mi připadá stejné jako objevit jehlu v kupce sena. Krom LGBT a emancipovaných hrdinek se čím dál častěji setkávám i se snahou o rovnost pohlaví. Jakožto zástupkyně ženského pokolení bych samozřejmě byla sama proti sobě, pokud bych tohle považovala za minus, nicméně některé autorky to ženou do nežádoucích trapných výšin. Takže zatímco v jiné romantasy jsem narazila na ženskou postavu, která svého milého žádala o ruku, Chrysantha nejdřív navštěvuje pánský "veřejný dům", pak si vydržuje chlapa a to, co v závěru plánovala s Eryxem... to jsou přesně ty momenty, kdy si říkáte, že svět jde vážně do kopru. Zatřetí - postava Eryxe. Upřímně, kdyby mi někdo řekl, co se z Eryxe nakonec vyloupne, tuhle knihu bych nečetla. Což je opět jeden z důvodů, proč mi "dark romance" vadí. Z anotace a příspěvků/recenzí čtenářů se častokrát nedozvíte, na co všechno v příběhu narazíte, a to je nefér a neuctivé vůči ostatním čtenářům, kteří pak neví, do čeho jdou a jsou leckdy nemile překvapeni (někdy přímo šokováni). V anotaci je zmíněno, že má Eryx "zvláštní schopnosti", a já si říkala: "Jop, to bude něco podobného jako Kallias a jeho stíny." Ehm... ne. Eryx od autorky obdržel multipack zvláštností. A já se nestačila divit, že najednou čtu o "muflonovi" s tesáky a špičatým ocasem. (Pro všechno na světě, proč?) Shrnuto a podtrženo - tenhle příběh by byla dobrá a zábavná romantasy s romantickou linkou typu "hate to love", kdyby nebylo "dark romance" prvků a autorčiny snahy sem nacpat co nejvíc trendů. Takto se to však zařadilo mezi jiné průměrné počiny, kterých je momentálně na trhu plno a které začínají být otravné, poněvadž jsou na jedno brdo. Takže nie, toto vážne neohúrilo. "... Možno Eryx neklamal, keď spomínal službu vo vojsku. To by jeho schopnosti vysvetl'ovalo. Vôbec to však nevysvetl'uje, o čo mu ide. Vedie rovnako pustovnícky život ako ja. Nenavštevuje spoločenské podujatia. Nekupuje si nové oblečenie. A stále sa vyplaší rovnako l'ahko ako na začiatku. Ak je v miestnosti sám a ja ho nechtiac prekvapím, vždy na mňa vyletí s pripraveným revolverom aj nožom. "Vážne by ste sa mali upokojiť!" oborím sa naňho, keď sa to stane už tretíkrát. "Raz ma omylom zastrelíte!" "Ak vás zastrelím, pani vojvodkyňa, určite to nebude omylom." ..."