Tajemství sprakkar

Velmi zajímavý úvod, jak se z Kanaďanky z Ontaria stala nakonec první dáma Islandu a jak se seznamovala s novou zemí (stejně malým národem jako Kanaďané ;-). Dosud jsem o ní a jejím manželovi nic nevěděla. Samostatnost, emancipace, možnosti a všemožná státní podpora zejména dětí a jejich výchovy, to se prolíná celou knihou prostřednictvím příběhů mnoha Islanďanek. Krom úvodu pak na mne trochu chaotické, už jsem jen hledala témata, která by mně zajímala - příroda, rekreace, bydlení. Pozn.: poněkud mne zaskočilo, že Eliza má pocházet z farmy v Ontariu, přitom je sama frankofonní, a přesto se v Evropě věnovala výuce i psaní v angličtině...

Vždycky se pozastavím nad tím, jak moc se řeší genderová rovnost na Západě - máme se dobře, ale pořád ne dost dobře. Chtělo by to sebrat odvahu a prosazovat feminismus v islámských zemích... Na úvod: Eliza Reid (nechápu to české usilovné přechylování příjmení) je Kanaďanka z anglofonní části Kanady, tedy anglicky mluvící - jak ostatně napovídá i její anglické jméno. Autorka knihu napsala v době, kdy zastávala post první dámy Islandu. Tato pozice jí nejspíše otevřela dveře k mnoha vytíženým ženám, s nimiž vedla rozhovory, ačkoli dílo je z velké části její biografie - ať už jde o její mateřství (má 4 děti a nejmladší je dcera, takže holčičku nejspíše velmi chtěla a zaujalo mě, že jí dala i své příjmení, ačkoli typické islandské je signifikantní) nebo zážitky z oficiálních návštěv jiných zemí (trochu mi vadí, že když jí někdo, jak sama píše, "mile" napsal, že jí zelená nesluší, tak ji na naopak začala nosit víc). Pár medailonků o významných ženách kniha přece jen obsahuje - Hallgerdur byla mrcha, nikoli feministka, to je z popisu dost patrné; a prezidentka Vigdís by klidně zasloužila větší prostor. Můj celkový dojem z knihy je ambivalentní - autorka něco napíše, aby to později popřela. Měla kolumbijskou chůvu, nebo se starala o děti pouze sama s manželem? Mají se Islanďanky vážně tak dobře, i když jsou oběťmi domácího násilí nebo kyberšikany? Dost zlé je i to, že znásilnění nejsou ve většině případů potrestány, o proviněních politiků nemluvě. Eliza Reid má svůj mikrokosmos a chybí jí přehled o tom, jaká je situace v ostatní Evropě - i my máme kvóty na počty žen na vedoucích pozicích, i my máme štědrou sociální politiku podporující péči o děti (autorčino nadšení z roční rodičovské dovolené jako Češka samozřejmě nechápu), i u nás se ozývají ženské hlasy bojující za rovnoprávnost a feministky nikdo nelynčuje (na rozdíl od mnoha zemí na světě, které ale "naše" feministky moc nezajímají). A úplně stejně jsme pestrá společnost, kdy jsou jednotlivci různí. Autorka Island vychvaluje a místy i obhajuje, ale zároveň - nevím do jaké míry vědomě - odhaluje mnohé neduhy společnosti (sexuální svoboda/promiskuita vede k vysokému výskytu pohlavních nemocí, odhalená bradavka na veřejnosti pohoršuje, ženy jsou udřené z péče o rodinu a domácnost). Sama se označila za „privilegovanou“ imigrantku - je totiž anglicky mluvící běloška z Kanady. Jsem ráda, že se věnuje i tématu právě imigrantek, protože imigranti bez ohledu na pohlaví to mají těžké všude na světě. Vždy, když narazím na feminismus v jakékoli formě, tak mě napadá, jestli by ženy toužily pracovat jako horníci (čeština nemá ani ženský ekvivalent). Ženy se v lecčems mužům nevyrovnají a muži nikdy nebudou rodit. Na druhou stranu mi chybí mužská galantnost a její projevy mě vždy překvapí. Závěrem bych knihu shrnula jako mnohé slibující, ale málo nabízející. Jako první dáma měla Eliza Reid jisté renomé, ale i určitou „povinnost“ Island snad až glorifikovat. Pojmenovala příliš mnoho bolestí, s nimiž se islandská společnost potýká, na to, aby bylo uvěřitelné, že Island je ráj na zemi pro kohokoli. Jistě, příroda je krásná, ale lidé jsou stále jen lidé a přes veškeré úsilí vlády je těžké změnit mindset celé společnosti, i když si to mnozí velmi přejí.